Z Orlíka jsme se stavěli na chalupě, kam mezitím dorazila moje sestra se svým přítelem. Můj přítel si s ním pokecal o fotbale, pak jsme se zase zvedli a jeli na Zvíkov. Protože byl už podvečer, bylo tam jen pár lidí a parkoviště zadarmo.

 

Těsně před hradem jsou skaliska, na ty jsme vylezli a užívali si výhledu na Vltavu. Jo, už se zase vyčasilo.

 

Vltava.

 

 

O Zvíkově se říká, že jsou tu mimořádně negativní energie. Já nevím, jestli jsem si to vsugerovala nebo ne, ale cítila jsem se divně. Vlastně stejně jako v 17 letech, kdy jsem tu byla naposled a ještě jsem o žádných energiích nevěděla. Ale možná je to jen tím, že ten hrad je takovej odstrčenej na samotě, je na úzkém poloostrově, města nedohledno. Kolem jen řeky (i Otava) a skaliska, lesy.

 

Stále Vltava..

 

 

Když se projde hradem a vyjde se jeho zadní branou, dá se sejít k vodě. Je tam chaloupka a jak jsme pochopili, přebývá tam správce toku. Na zahradě rozdělával oheň a moc pěkně to tam vonělo.

 

 

Tady jsem se cítila krásně..

 

 

Věž zvíkovského hradu

 

Večer jsem si lehla do postele a začetla se do časopisu, ostatně na to jsem se těšila asi nejvíc. A vůbec je pro mě jednou z nejpohodovějších představ to, jak si před víkendem kupuju časopis. A pak ta představa, jak si ho čtu a na nic jinýho nemyslím!

 

 

Tohle už je za vsí, kde bydlí babička. Tam jsme šli v neděli.

 

 

Zase ta Vltava.

 

 

K řece se jde z prudkého kopce, který vede lesem. Když jsem tu lítala jako malá, viděla jsem všude okolo sebe. Stromy byly vysoké maximálně jako já a křoví mi bylo do pasu.  Teď není přes vegetaci vidět vůbec nikam, strašně to tam zarostlo.

 

Chci tam zase!