Já vim, že jsem strašně nekonzistentní v tom vydávání, ale když mě něco napadne, tak to prostě chci napsat hned, ne?
V souvislosti s posledním článkem jsem si totiž vzpomněla, že trpím ještě jinou zásadní věcí, než je žití podle druhých. A tou zásadní věcí je, že mám pořád pocit, že můžu bejt spokojená, AŽ... Trpím tím už opravdu dlouhá léta. Teď ale nastal jakýsi zlom - ono mě to totiž začíná silně unavovat.
Věřím, že se v tom opět mnozí poznáte.
Už jsem opravdu silně unavená z toho, že podmiňuju svůj pocit štěstí tím, že něco musí pominout, nebo se vyřešit. A dokud se tak nestane, je můj pocit štěstí nedokonalý, kulhavý, děravý.
Prostě budu šťastná, AŽ:
Já bych ten svůj pocit štěstí popsala asi jako žábu, která je vždy pár kroků/skoků přede mnou. A vždycky, když se k ní blížím, nebo jsem přímo u ní, odskočí zase o pár metrů dál. Takže: jsem chvíli šťastná, že jsou Vánoce konečně za námi, ALE ne na dlouho. Přichází totiž jiná podmínka štěstí. A sice, že Mikimu je špatně a já čekám, AŽ mu bude dobře, nebo AŽ teda budeme mít po veterině. A říkám si, že pak už si ale OPRAVDU oddychnu a budu mít klid. Nebo ne? NE!!!
Je to nekonečný neštěstí. Pořád tu bude nekonečná tuna sraček a opruzů k řešení. Dobrá zpráva tedy je, že mě to začíná unavovat, jak už jsem řekla. Někdy už opravdu nemám energii na to zabývat se dalším AŽ, takže prostě hodím nohy na stůl a poserte se, problémy.
Ale obávám se, že moje schopnosti poprat se s tím nějak efektivně, důrazně a trvale jsou mizivé. Zkouším to pořád, ale s minimálními výsledky. Ale víte co? Hlavní je dělat aspoň ty minimální výsledky. Neúnavně. Snad jednou budou větší. Snad to funguje jako taková ta sněhová koule, co se valí z kopce a po cestě je čím dál větší.
Máte to taky? A co s tim děláte? Jestli víte, tak poraďte.