Poslední článek v lednu? Nechápu, jak rychle to utíká.

Přiznávám se, že v posledních týdnech vážně uvažuju, že to tu zabalím. Existence tohoto blogu mě tíží - čili to, že existuje, ale já si tu nemůžu psát, co chci, ale přitom BYCH něco psát MĚLA. Ano, pořád ta samá písnička. A vzhledem k tomu, že jsem soustavně v úzkostech, nepotřebuju si přidávat další zdroj, kterej mě udržuje v napětí.

Tak nevím.

Od ledna beru antidepresiva. Teda jen malinko, ale beru. Kocour měl zdravotní problémy a musel i na operaci. A já věděla ještě před tím, než celej ten kolotoč začal, že to nedám, a nechala jsem si AD nasadit preventivně. Abych to dala. Ale stejně se mi ta psychika rozdrásala a dosud jsem se tak nějak nezklidnila. Ty úzkosti totiž nepominou, jakmile pomine jejich spouštěč. Mozek zůstává jaksi rozjitřenej, a pokud přichází další stresory, úzkost se tím udržuje a pěstuje.

Pro mě je teď stresorem už ÚPLNĚ VŠECHNO, včetně pozitivních věcí. Cokoli, co se děje, a není to součástí rutiny, mě znepokojí. Jakýkoli vybočení. Teď by mi bylo dobře asi jen někde ve vakuu.

A kineziologie už mi asi nepomáhá. Nevím. Velkej efekt jsem cítila po prvním sezení (loni v létě), ale teď už mi to nepřijde...

Minulej pátek jsem se ocitla v takovým zoufalství, že jsem si vygooglila nějaký psycholožky a dvěma jsem okamžitě zavolala. První nezvedla, tak smůla, ale druhá jo a k tý jsem se objednala. Musim něco dělat, musim se z toho už kurva dostat!

S psychoterapiemi mám zkušenosti už z minulosti, ale nikdy mi nijak zvlášť nepomohly. Vadilo mi, že se musím stále rejpat ve svých pocitech a nic z toho. Takže jsem to vždycky vzdala. Tentokrát to doufám bude jiný. Psycholožce chci rovnou říct, že už všechno o sobě vím. Že se ve svých pocitech vyznám zcela dobře, umim to všechno pojmenovat, znám mechanismy generalizovaný úzkostný poruchy, a tedy si nepotřebuju už nic uvědomovat, nebo nechat vysvětlovat. Na to by mi stačilo psát si deník - a to děkuji, nechci. Obecně o úzkostech toho vim tolik, že bych o tom sama mohla přednášet. Teď CHCI JEDNAT. Chci si definovat cíl a plán kroků. Tahle psycholožka vypadá nadějně.

A zjistila jsem ještě jednu věc. Když mě nedávno čekala společenská akce a já z ní byla úplně v prdeli tejden dopředu, googlila jsem si něco o introvertech. Hledala jsem rady, jak tohle přežít s úsměvem a doslova se z toho neposrat a nezhroutit. A našla jsem článek, kde se popisovaly přesně moje pocity. A to zjištění? Velká část mých stavů neplyne z úzkostí, ale z toho, že jsem introvertní. To je co?

Zkrátka vyžrala jsem si to pěkně. Jsem introvert, melancholik a ještě mám ascendent v Rybách, takže jsem k těm stavům snad dočista odsouzená. Tim neříkám, že bych chtěla bejt teď hned extrovert a sangvinik a mít ascendent třeba v Beranu, ale chci se s tou negativní stránkou věci, kterou to přináší, naučit pracovat. Protože jinak ta introverze přináší i spoustu pozitiv, vlastně i ta melancholie a i ty Rybajzny. Třeba to, že si vystačim sama a nejsem závislá na tom, jestli se mnou někdo pude ven. Nebo to, že mám bohatej vnitřní svět. Druhej svět, kde je všechno v jasných detailech, barvách, chutích i vůních. A neumim si představit, že bych měla jen ten jeden, co všichni ostatní.

Dopsáno. A zase se mi ztěžka dejchá. Tak vidíte, že nekecám. Ten blog mě stresuje.