Dám vám jednu drobnou, dobrou radu - až budete mít volný večer, zalezte si do postele s knížkou, čokoládou, ovladačem na televizi, případně se svou(pokud možno) drahou polovičkou. Dělejte si co chcete, jen nechoďte ztrácet čas do kina na Donšajny!

Všechny barevné, lákavé, rafinované plakáty, které se vás všemožnými nápisy snaží přesvědčit, že tenhle snímek musíte vidět, se vám snaží znepříjemnit pro mě vzácný volný čas. Využívají k tomu Menzelovo jméno, které by samo o sobě mohlo sloužit jako záruka kvality, ne v tomto případě.

Oskarovému, ostře sledovanému, režisérovi se tenhle film vymkl z reality paže a nezařadí se na první příčky jeho režijní filmografie bude rád, když těžkohorko vyšplhá na jinou, než poslední.

Lákavý film z operního prostředí se jako mávnutím ruky pomalu mění na velmi dlouhých 100 minut a dvě k tomu, jako bonus . Prvních (zhruba) dvacet minut jsem přemýšlela a usilovně. O tom, kam se poděl děj. Kdyby autor, tedy Menzel , celý začátek nekompromisně vyškrtl, mohlo být trápení diváka o poznání kratší a dějové linky by tím vůbec neutrpěly. A film se snaží sledovat hned dvě.

První je otřepaná, primitivní a plitká. Proč bychom měli sledovat stárnoucího operního režiséra, jehož jedinou životní zábavou je střídání sopranistek v posteli, když nám autor díla ani nenaskytl jedinou kladnou vlastnost onoho hrdiny. Jak to, že zrovna tenhle člověk, o kterém se během útrpných minut dozvíme jen to, že nesnáší operu ( a i to se ukáže jako sporná informace ) může být Donšajnem? Proč? Co na něm jediná z davu operních zpěvandulí viděla? Chůze v předklonu, tedy důsledek opakované blokace zad, to zcela jistě nebyla.

Druhá dějová linie má i jistý potenciál. Ovšem odrovnaný stoprocentní předvídavostí. Žena v důchodovém věku se zlomeným srdcem a jasným názorem na chlapi , začne vyprávět o své dávné lásce a bolesti. A přesně v ten okamžik bystřejší divák dokáže vydedukovat celý zbytek jednoduché zápletky. Film tak neposkytne ani špetku soli napětí. Bohužel. Je zkrátka zbytečné čekat tak dlouho na závěrečné (osvobozující) titulky.

Zmiňované pasáže jsou prokládány vstupy ze zkoušení opery Don Giovanny. Často. Příliš často. Na to, že tyto vsuvky jsou pro děj absolutně nedůležité, neboť ho nikam neposouvají až přespříliš ... často. Asi v nich autor vytušil silnou stránku celé "komedie", a tak je strkal za každou třetí větu. No, podle mého názoru, to příliš nepomohlo.

Uznám, abych nebyla příliš krutá, že sem tam se objeví i lehký vtip, který znuděného diváka na pár vteřin probudí. Na to, že Donšajni se žánrově řadí mezi komedie, jich je ale po čertech málo.

A dovolím si skončit aktuální otázkou, kterou si kladu po každé novodobé komedii a zároveň spoilerem .

Proč v každé, nově natočené, komedii nesmí chybět pohřeb?

Proč se alespoň v tomto žánru nemohou všechny postavy dožít zdárného konce?