Tak přišel den D a já sedím ve vlaku směr Praha hlavní nádraží. Tam mě již bude očekávat sestřenka a kamarádka, která mě posléze hodí na letiště.
Máme v plánu obídek a nějaké to poslední kafíčko v ČR. No co říct, nervózní zatím moc nejsem, uvidíme co budu říkat, až budu sedět v letadle :D

Teď se mi jen honí hlavou, ať vše dopře dopadne, ať mi vezmou letenku a kufr a tradaaa.. Další co mě celkem děsí je přestup v Barceloně směr Bilbao... nikdy jsem nepřestupovala a vidina toho, že budu někde ani nevím kde je celkem děsivá :D Budu se muset spolehnout na můj skvělý asi tak 10% výkonný oritentační smysl (podotýkám, že se opravdu ztratím všude.)

A pak už jen zbývá najít mou HM s malým piškotkem o kterou se budu starat a vše bude lážo plážo... Takže jedno je jasné, pokud zvládnu přestup a následné nalzení rodiny, tak mi nestojí nic v cestě od svého vysněného života.

Už se velmi těším, jelikož mě vělmi brzy čekají soukromé hodiny španělštiny (doufám, že s něakým pěkně žhavým učitelem) a také hodiny a hodiny fitka. Doufám, že i v Laredu budou velmi otevření obyvatelé a já si brzy najdu nějakou fajn partičku, se kterou budu chodit kafíčkovat a sem tam na nějakou párty.

Tak hlavu vzhůru a žádný stres... a cestovní básnička na závěr:

Sedím takhle ve vlaku,
strach a nervy na háku.
Jedem rychle, svištíme,
do Prahy se řítíme.

Letadlo mě tam čeká
a cesta přede mnou daleká. 
Večer mě Španělsko přivítá, 
doufám, že už se zahřívá. 

Protože, když má maličkost dorazí, 
má v plánu, dostávat se do nesnází. 
Je to prostě výzva veliká, 
jako celá španělská komunita... 

Tak bye bye ČESKOOO :)