Směje se cizímu neštěstí,
vzteká se při radostném křiku.
Posvátný osten zloby ctí,
chodí po světě v krvavém triku.

Zrcadla míjí, odvrací tváře,
nechce se přátelit s lidmi živými.
Bojí se zvířat, sluneční záře,
oči má zalité slovy skrytými.

Pohledem upřeným sleduje okolí,
nestačí uhýbat před stíny stromů.
když se jej dotkneš, trochu to zabolí,
schová se do hlubin zbořených domů.

Nikdo se nezeptá, zda nemá hlad,
odkud že pochází a nechce pít...
Nepoznal vlídnost, cítí jen chlad,
nestojí o soucit, chce smutek mít...