Jako když slunce ráno ukáže svou tvář,
tak samozřejmá je má touha žít.
Jako když v noci provází Tě měsíční zář,
tak tajemná je má potřeba bohatství mít.

S každou kapkou malé letní bouře
mám pocit, že svět je krásný.
S příjemným pachem táborového kouře
usínat a sledovat úplněk jasný.

Vznáším se jak peří něžné holubice,
neznám pravidla a necítím zášť.
Pluji oblohou a nikdy nechci více
obléct si ten známý lidský plášť.

Chci nekonečnou volnost chytit do dlaní,
uvěznit do sklenice a hrát si s ní.
Na louce sledovat tanec všech laní,
dokud zem krví mou samota nepotřísní.

Pak jako když slunce k večeru
schová tvář za hluboké moře,
tak nepotřebná cítím se v šeru,
že vrásky mi do tváře svědomí oře.

A s každou studenou kapkou
té známé letní přeháňky
bloudím po světě s mapkou
a sbírám z nebe červánky.