Nedávno jsem tu psal, že by se měl zkusit číst Johannes Urzidil. Při další návštěvě knihovny jsem to uskutečnil.

 

Myslím, že mám dobré důvody, proč se nesnažím psát skutečné recenze. Správná recenze by měla čtenáři poskytnout zasazení díla do souvislostí a říci i něco o autorovi. Dále pak jsem si jist, že patrně existují nějaké závažné spory mezi generacemi literárních vědců, o nichž nemám ani tušení. A je mi tak lépe. Píšu proto jen pár dojmů z knížky a jak se mi líbily laboratorní práce.

 

U Urzidila udělám malou (ale skutečně malou) výjimku, když napíšu jeden drb z doslovu, který mě zaujal: p. Urzidil byl prý náčelníkem nějaké pražské zednářské lóže.

 

Přestože byl evidentně z pražských německých spisovatelů asi nejblíže české kultuře a prakticky bilingvní, tak mu asi ještě pořád všechno česky nevyšlo (přinejmenším ne v době vydání Pražského triptychu). Zde je soustředěno pět povídek z Prahy. Stylově bych je zařadil v podstatě jako takový ten pražskoněmecký styl. Mají silnou vazbu na češtinu a české reálie: jednak tedy Praha jako město v nich hraje klíčovou roli, byť s vědomím, že píše o trojnárodní směsici, která už v době psaní byla dlouho minulostí. Dále pak tam bývají i české postavy a odkazy na české dějiny.

 

Zvláštním rysem je myslím hlavně určitá sekundárnost vůči hvězdám pražskoněmecké literatury, především tedy dr. Kafkovi a p. Werfelovi. V povídkách tito autoři vystupují a jsou hojně citováni. Častečně se ta beletrie mísí se vzpomínkami na autorovo mládí.

 

Možná stručně nastíním motivy těch pěti povídek:

 

- První je o úředníkovi Virgilu Suchém (konkrétně pracuje jako vrchní aktuár zemské kanceláře), který touží shromáždit sedm klíčů od svatováclavské korunovační komory ve sv. Vítu a vyzkoušet si korunovační klenoty.

 

- Druhou (ta se mi líbila asi nejvíc) vypráví vychovatel v rodině s lehce zaostalým a labilním synem. Otec se rozhodne uplatnit odškodnění na pražské obci, neboť vzdálený předek kdysi získal od krále Václava privilegium převoznictví na místě, kde byl postaven moderní most.

 

- Třetí je asi hlavní. Vypráví celoživotní příběh outsidera Karla Weisskopfa (snad též inspirováno žijící postavou), který se po různých peripetiích dostane až k práci s partou českých hrobníků.

 

- Čtvrtá je o básníku p. Karlu Brandovi, údajně skutečné postavě (neznám ho). Tam vystupuje obzvláště hodně dr. Kafka, p. Wefel a další.

 

- Pátá byla taková snová koláž, která mě moc nebavila a dost jsem to přeskakoval.

 

Zájemcům o pražskoněmeckou literaturu té doby doporučuji vřele. Ale i jinak jsou to většinou velice pěkné povídky.