Ale napřed ještě něco o prostých zábavách sídlištního lidu.

 

Aniž bych k tomu měl závažné důvody, dám sem pár fotek z víkendového objíždění dětských hřišť. A když už fotodeníček, tak sem dám i něco z dnešního odjezdu na školku v přírodě.

 

Opětovně jsem zprovoznil tyč. Takhle nás to baví oba, zatím se osvědčilo.

 

Láska na první pohled byly tyhle výdechy z metra. Byli jsme tam dlouho.
A mohli jsme tam vydržet ještě neomezeně déle,
kdybych s tím měl více trpělivosti.

 

Po nějaké té hodince řádění s větší divokou holčičkou na hřišti: skelný pohled,
nepřítomná konzumace raciolek a rodič plný naděje na klidný večer.

 

 

Avšak regenerace je ďábelsky rychlá. Stačí nějaká jakákoliv voda,
třeba na dvoře nudných kancelářských budov.

 

Oblíbená lanová prolejzačka. Nově vyleze dítko samostatně i tu stěnu v pozadí.
Zajímalo by mě, zda bych se v pěti letech na něco takového odvážil,
kdyby to bylo bývalo existovalo.

 

 

A teď školka v přírodě. Balení zabralo skoro celou neděli
a do jednoho kufru jsme se nějak nevešli.

 

 

 

Toto je nicneříkající fotka autobusu s rodiči před odjezdem.

 

 

A toto je nicneříkající fotka autobusu odjíždějícího do Krkonoš.
Nejlepší snímek by byl býval mezi tím - a ten nám unikl:
vymyslela ho mangelka, ale foťák jsem měl já a už se to nestihlo.
Měl se vyfotit celkový záběr, když bus odjížděl,
jak mu ten dav rodičů usilovně mává.
Veliká škoda propásnutého rozhodného okamžiku!

 

Má fotografická duše byla rozdrásána propásnutou fotkou více, než odjíždějícím dítkem:-) To bylo zcela veselo,
těšilo se a hnalo se do autobusu jako první. Aspoň že jsem měl s sebou polarizák a mohl jsem zkusit snímek
přes sklo.

 

 

Čtenářům i sobě přeji do nového týdne dosti smysluplné činnosti s dobrým výsledkem.