Plán navštívit Rabštejn nad Střelou mám již více než 10 let. Cestování s miminem není sice nic moc, ale odhodlal jsem se. Navíc jsem dal mangelce rozchod (míněno volno na víkend), takže dobrodružství bylo zaručeno. Počítám, že mě k vlastivědnému výpadu podnítilo, že poslední dny trávím večery nad archivem České TV a pouštím si všechna ta vyprávěcí show p. Cílka o české krajině. (Je jich v tom archivu požehnaně).

 

Každému zkušenému navštěvníku tohoto blogu musí být jasné, že nyní bude následovat nemírné množství rodinných fotografií.

 

První rabštejnský hrad, hned u kostela.

 

U prvního snímku vidíte, že jsem ještě stále se nevzdal záliby v Instagramu. Budiž mi výmluvou, že i v dnešní Mladé Frontě Dnes (koupil jsem si ji po hodně letech - kvůli originální reklamě Ikey s prázdnými listy) je v magazínu jeden článek komplet ilustrovaný fotografiemi z Instagramu.

Navíc tedy se přiznávám, že s Instagramem je rodinná turistika zábavnější: člověk vyfotí památku a za pár sekund už se mu valí na mobilu oznámení, že (oba) jeho fanoušci (jedna Polka a asi Ital) to lajkujou a vykřikují "fantastic!", "lovely!" apod. To se hned zpruzené mimino nese na ruce snadněji.

 

 

Kirche.

 

Rabštejn má tu turistickou legendu, že je to nejmenší české město; různě se uvádí počet obyvatel mezi 21 až 25. Je však zatěžko nad tím jásat. To město je úchvatně položené, hromadí na vesnickém malinkém místě obrovské množství památek; je tam kostel, staré domy, zámek a - jestli jsem to správně pochopil z turistické mapy - tři zříceniny hradů. Bohužel je to jen zombie bez původních obyvatel. Celou dobu jsem musel myslet na to, kdyby tam byli ponecháni původní obyvatelé a vyvíjelo se to s větším pochopením pro staré věci, že by to byla malebnost světové úrovně.

 

Schody - můj oblíbený turistický a foto cíl. Ale mladej teda zatím schodová lemra,
kam se hrabe na Jášu.

 

Rabštejn se fotí těžko: stálo tam hodně aut, která kazila záběry. Též jsem nemohl s dítkem vylézt na nějakou skálu nad městem, odkud by byl opravdu celkový výhled.

 

Taky ta krajina je děsně zarostlá: ve srovnání se starými fotografiemi ve městě nejsou prakticky vidět ani velké stavby, všechno je schováno v temném hvozdu. Já bych byl v zájmu turistiky za odlesnění.

 

 

Jedna z mnoha.

 

Rabštejn, jako i celé okolí je plný barokních soch. Chtělo by to tam projet jednou jen s dospělými a na kole.

 

Zatím je to však tustika drobnými přískoky vpřed od jedné servisní zastávky k další.

 

Zadumané zákoutí.

 

Už předem jsem věděl alespoň to minimum, že Rabštejn je slavný svou břidlicí, kterou použili mj. na střechu chrámu sv. Víta na Hradě. Mám dojem, že v městečku samém je z břidlice všechno, příroda i lidské výtvory.

 

Břidlice (?).

 

 Břidlice (?).

 

To jsem se chtěl zeptat: co je to tu všude za kámen?

 

 

Okamžikem smíření s batoletem bylo házení kamenů do vody pod starým (břidlicovým) mostem.
Asi hodinu. Jsou tam malinké rybičky, házel jsem jim sušenky a lovily je.

 

Pak jsem sebral druhý dech a říkal jsem, že alespoň přihlehlý Manětín ještě dáme. Protože Manětín, ten barokní Manětín, to se musí.

 

 

 Bylo moc hezky, ale už trochu přeci jen větrno a chladněji:-)

 

 

Náměstí se opravovalo, ale zámek v Manětíně stál tak, jak jsem čekal. I s parkem.

 

Jednou bych si rád zámek Manětín prohlédl i zevnitř.

 

Pěknou lavičku si tam udělali. Budiž zde zachyceno pro věčnost mé barbarství,
že jsem na ní přebalil pokaděné dítě (když nebyl nikdo v dohledu).

 

 

Za potokem je polovina parku spíše anglická.

 

Strom.

 

 

Strašlivý lovec pampelišek:-)

 

Už asi tušíte, co následovalo.

 

 

 

Ano, dlouhé házení kamenem kombinované s bráněním dítku v padání do bahna.

 

 

 

Chození po zídce.

 

Vedle házení něčeho do vody je nejoblíbenější činností chození po zídkách. Zde se to praktikovalo na vysoké kulturní úrovni.

 

Dojeli jsme do Varů, kde je u našich starší synek na prázdninách. V neděli ráno jsme zašli na hřiště u Intersparu. Podle mého zatím nejlepší hřiště v KV z hlediska naší věkové kombinace. Jsou tam solidní lanové prolézačky a kladka pro Jášu (na kladku tady vyleze dokonce sám - velká pohoda!), ale hlavně jsou tam kvalitní mimiňácké houpačky. Navíc s nevídanými oboustrannými sedačkami, takže ho neprudí slunce do očí.

 

Prosluněné, ale ne horké ráno bylo neuvěřitelné.

 

Odpoledne jsme zašli podruhé na nové lanové centrum pro děti na Linhartu. Chtělo by to asi dřív po 12. hodině, takhle tam už bylo pár lidí. A hlavně samozřejmě jedinci, kteří strašně brzdili postup. Ale dítě jsem musel pochválit, bylo naprosto ukázněné; tedy s jediným pokleskem, že se posmíval malé holčičce, která se bála. Docela chladnokrevně ji tam na platformě psychicky rozložil, když ji začal říkat, že je to dost ostuda - pak se teprve rozbrečela.

Nejvíc se mi líbí, jak nenuceně konverzuje s obsluhou. Děvčica ho zkoušela, jestli si tedy pamatuje hlavní pravidla, když tak všechno ví a už tam byl. A potěšilo mě, jak suverénně vysekl, že samozřejmě ano, že nesmí na překážku, dokud tam je někdo jiný.

 

Zítra ho budeme mít zas doma.

 

Děkuji trpělivým čtenářům za pozornost.