Asi je to i vliv blogu: jednodenní výpady, zejména ty jarní, mě baví. A pokaždé, když vykoukne sluníčko, tak netrpělivě plánuju, kam se vypravit na další. Dám z toho rodinné fotky, co taky jiného.

 

Ještě v únoru jsme se pokusili o vycházku s DJ-Teamem. Dítka si to na Ladronce určitě užila kvalitně, ale přeci jen byla ještě dost zima. Docela jsem obdivoval, že u potomstva tedy nálada a nadšení neklesalo ani na mrazivém vichru. Přestože jsem bydlel na kolejích na Hvězdě, příznačně jsem Ladronku neznal a byl jsem tam poprvé.

 

Fanoušci DJ-Teamu jistě poznají:-)

 

Však taky to nasazení mělo své následky.

 

Unavení dítka je samozřejmě žádoucím cílem. Ale ne už v pět hodin na
zastávce autobusu na Vypichu při návratu z Ladronky. Jáša si tedy
nenechá mluvit do toho, jestli spí nebo ne. Vzbudit ho v takových situacích
je prakticky nemožné.

 

První jarní den (prý astronomicky to nastává už v sobotu) jsem byl odhodlán nenechat uplynout jen tak, i když hlásili déšť. Nakonec je to samozřejmě vždycky jinak: výjezd autem byl sice v dešti se zapnutými stěrači, ale postupem dne bylo stále tepleji a dokonce svítilo slunce. Takže jsme končili bez bundy na zahrádce kavárny u Vltavy s kafem hledíce na dítka kroužící kolem.

 

Čili ani pan TSQ nelitoval, že se nechal zlákat. A snad ani teta Péťa, kterou zlanařil. (Jednou z magických  schopností pana TSQ je lanařit tety i na tak zoufale neatraktivní program, jako jsou dva otcové a kupa jejich kňourajících dětí).

 

 

Jáša s navigací v akci. V pozadí Laudonův pavilon.

 

Vyhlásil jsem první jarní zájezd do Veltrus, kde je něco jako zámecký park zasvěcený geocachingu. Zejména však mám rád velké anglické parky, zejména pokud v nich jsou i romantické parkové stavby. Myslím, že ani nevadilo, že zámek byl v březnu ještě zavřený. Naopak bylo dobré, že tam byl i o krásné sobotě v poledne klid na pátrací práci. Zvlášť Rozárka je rozený kačer a nepustí bez boje žádný poklad v dohledu.

 

Příjezd k zámku. Až na konec aleje jsme si dali závod. Sice tam ukňourané dítko tím pádem bylo
raz dva. Ale sám jsem to na konci za úplně nejlepší nápad nepovažoval:-)

 

 

Burešovka se zámkem Veltrusy, rodinou a dopravním prostředkem.

  

Sešli jsme se přímo před zámkem. I když to na foto není vidět, Jáša nebyl dobře naladěn
a odmítal se dlouho k děvčatům přiblížit a jenom vztekle brečel deset kroků za námi.

 

 

Další parková stavba - Pavilon přátelství. (O keškách nemluvě).

 

Jak mohl znít pokyn? Nestrkejte ruce do pusy?

 

Hladinu cukru jsme srovnali v restauraci U Srpů ve Veltrusech. Je to slušná maloměstská restaurace
(asi 50 m od náměstí), kde jsme měli pro sebe nekuřáckou místnost a dítka mohla řádit. S hladinou
cukru zásadně posílila i bojová morálka svěřenců. Jak je vidět, Jáša se s kolegyněmi docela smířil.
Moc jsem se o detaily nezajímal a tvářil se, že tam prakticky nejsem,
ale myslím, že se kontrolovaně prali o autíčko.

 

 

U Srpů jsme nabrali tolik optimismu, že jsme vyrazili ještě na okruh okolo Nelahozevsi.
Nechali jsme se vést multikeškou po stopách Antonína Dvořáka, což byl šťastný nápad.

 

Normálně bychom vůbec do Nelahozevsi nejeli, natož abychom se dostali
na krásnou pěšinu kolem Vltavy, kam nás zavedla keška. Část cesty jsou kolem skály.
A aby to byla  dokonalá česká krajina, je v tom i industriál: těmi skalami vedou tunely
a pořád tam projíždějí vlaky.

 

Vodnický dorost na Vltavě:-) Chybí jim už jen fajfky.

 

Dvořákova stezka končí krásnou skalní vyhlídkou nad Kralupami.

 

Výhled na Kralupy musí zahřát každé srdéčko, které má sympatii pro průmysl.
Snímek sem dávám i pro Sargo, aby měla nad čím snít:-) (Jeden komín pořád hořel).

 

Ještě jsme měli před sebou neděli. Přiznávám, že moje baterky by už úplně velký zápřah neutáhly. Tak jsme uskutečnili s Jášou jeden můj menší pražský plán, a to cestu tzv. pražským Semeringem, tj. (skoro) horskou železnicí ze Smíchova směrem nahoru na Jinonice, Zličín a Hostivici. Tento spoj vyjíždí ze zvláštního konce smíchovského nádraží, a to ze severního nástupiště.

 

Po dnešku vím již najisto, odkud vede na Smíchově kolej k čaroději Zababovi.

 

Na této trati leží uprostřed města nádraží, o nichž jsem nikdy neslyšel, jako Praha-Žvahov nebo Praha-Cibulka.
Návštěvu však měl nedělní spoj skvělou, bylo obsazeno.

 

Před usedlostí Cibulka je docela pěkná louka s lavičkami na jižním svahu.
Zeměpisná zajímavost: proti nám tam šel vycházkou slavný komentátor p. Macháček ještě s nějakým pánem.

 

 

Vedle laviček tam stojí tato uzavřená vížka. Byli jsme zklamáni, protože jsem
čekal na Cibulce rozhlednu. I Jáša hned říkal, že chce vysokou, červenou a
špičatou rozlednu, na kterou se dá vylézt. Už bych to byl vzdal, když u mě
velice zabodoval. Vzal si navigaci, kouká na tu mapu a pak ukázal na symbol
rozledny, že chce jít tam. A skutečně jsem přehlédl, že o pár set metrů dál
to bylo.

 

 

Skutečná rozhledna Cibulka - docela slušná.

 

Jáša byl nahoře spokojen a kroužil tam na odrážedle. V pozadí jsme si ukazovali Motol, kde se narodil.
(A taky se ptal, jestli na tom komíně máma byla. Myslím, že ano).

 

 Přeji sobě i čtenářům, aby případná senná rýma byla v dalším týdnu jedinou nepříjemností.