Poslední víkend jsem byl opět s chlapci u našich ve Varech.

Pojal jsem plán podívat se znovu po letech na východ slunce. Podle předpovědi mělo být jasno; východ slunce navíc připadá téměř až na sedmou hodinu. Lepší podmínky jsem si nemohl přát.

Jedinou vadou na kráse bylo, že jsem si nevzal foťák, takže jsem si fotil jen telefonem.

Zato výhodou bylo, že starší dítko - pokud si vzpomínám, tak poprvé v životě - projevilo zájem někam se mnou vyrazit. Statečně se nechal od dědy probudit v půl šesté a s úsměvem jsme z toho udělali časně ranní otcovsko-synovskou horsko-romantickou miniakci.

 

20 minutes to sunrise (nejmenuje se tak nějaká trance skladba?).

 

Plán jsem měl výtečný. Na místo jsme dorazili s rezervou. Zaparkovali jsme na záchytném parkovišti pod vrcholem a vylezli do mrazivého vichru. Zahřáli jsme se tedy příhodně výstupem posledních pár set metrů na vrchol.

 

Slunce uprostřed akce nad krušnohorským mořem.

 

Pobavilo mě, že nápad s námi sdílelo hned několik lidí: už když jsme přišli, mrznul na vrcholku pán s foťákem a stativem. Už téměř pozdě (typicky) dorazila rodinka s dítětem, když nás zběsilým příjezdem vyděsili z rozjímání. Nakonec - už se čtvrthodinovou ztrátou - jsme cestou k autu potkali opozdilé východní Němce.

 

Dítko fotilo na vlastní telefon.

 

Atmosféra nahoře u vleků a sjezdovek mě dostala. Je málo věcí, které mě euforizují více než pobyt nad mraky. Úplně jsem cítil, jak se rozrušuju a hned bych skočil na lyže.

 

A je venku.

 

Poučení z výpravy bylo to nejzákladnější a naprosto předvídatelné: ty nejobyčejnější (vpravdě každodenní) věci jsou ty nejmagičtější.

Čtenářům i sobě přeji týden bez ošklivých překvapení.

(Před pěti lety jsem fotil východ slunce v Praze - zde.)