Američtí bohové

8. 12 2007 | 01.01

Legendy, urbánní legendy - zase jednou jsem ukradl Sargo knihu, když ji někde rozečtenou odložila. Pak ji asi tak týden nedostala, neboť jsem se od tohoto románu nemohl odtrhnout. Naštěstí nese tato příkoří naprosto stoicky.

obrazek Znáte tyhle příběhy taky - každý z nich se trochu liší, ale celkově jsou všechny na jedno kopyto: svět vznikl tak, že obrovský had s rohem býka vyoral brázdu. Potom se nějak nechutně samooplodnil a porodil nosní dírkou tři dvojčata, která se dožila 350 let a dala základ dynastii atd. apod.

Odborně se tomu říká mytologie a jsou lidé, kterým se to líbí. Osobně mi na podobných blábolech připadalo vždycky zajímavé jen to, jak dlouhé stíny vrhají někteří obzvláště drzí hochštapleři.

Kdybych si v různých bozích a legendách liboval, mohl se mi fantasy román Američtí bohové od Neila Gaimana líbit ještě více. Většina hlavních postav jsou totiž staří bohové celého světa, které si do Nového světa přinesli s sebou přistěhovalci. Tyto nadlidské veličiny žijí však již začasté pozapomenuty a schyluje se k velké bitvě s božstvy moderního věku. O božstvech moderního věku se naštěstí píše jen málo a příběh se popisuje z pohledu družstva seniorů. (Větvění o údajném religiózním vztahu spotřebitelů k nákupnímu vozíku je totiž dle mého velice neoriginální. Ono tak rozšířené nadávání na samoobsluhy považuji vůbec celkově za hrubě přitroublé.)

Mladí mají k dispozici organizaci tajemných agentů, kteří vyslýchají zatčené ve vlacích bez oken, které v noci křižují krajem a stojí na slepých kolejích hluboko v lese. Přátelé konspirace budou nadšeni. K té organizaci jeden pěkný citát:

Táhlo mu na padesát. Po většinu pracovního života byl zaměstnán ve vládním úřadu, který měl místo jména jen iniciály, a to, zda skutečně před dvanácti lety opustil svůj pracovní poměr ve státním úřadu a našel si zaměstnání v soukromém sektoru, byla věc názoru. Někdy si myslel, že ano, někdy, že ne. Ale co, stejně jenom nějaký idiot z ulice opravdu věří, že je v tom rozdíl.

Vedle tradičních legend si dal autor práci i s nastudováním urbánních legend a obzvláště první část knihy z nich čerpá.

Hlavní linka války bohů je prokládána obrazy z různých dob, které ukazují osudy lidí, s nimiž staří bohové do Ameriky přišli. Zpravidla jsou to osudy smutné. Některé obrazy se vryjí do paměti silně, třeba příběh jedné otrokyně zavlečené z Afriky:

Od té doby, co od ní odtrhli bratra, plakala jen jednou. To bylo v Severní Karolíně, když viděla, jak se její maličcí perou se psy o odřezky masa. Viděla tu scénu - a viděla ji i předtím, každý den na plantáži, a uvidí ji ještě mnohokrát, než odejde - toho dne jí to však zlomí srdce.

Knihu hodnotím kladně. Skoro se zdá, že možná přeci jen může existovat intelektuální fantasy. I když - kdybych o knize nečetl pochvalnou zmínku v Magazínu F&SF, do žánru fantasy by mě asi nenapadlo ji vůbec řadit. Američtí bohové jsou dle mého na pomezí žánrů nebo mimo ně - z velké části je to prostě moderní mainstreamový román s magickými prvky.

Přestože celkové ladění je poetické a melancholické, vydařila se myslím i pointa příběhu.

Za určitou logickou minelu v konceptu té story považuju otázku, proč by staří bohové měli trpět tím, že byli zapomenuti lidmi v Americe. Proč je Amerika tak strašně důležitá třeba pro božstva starého Egypta? Proč nezůstali prostě na Nilu, kde by to zapomenutí nebylo tak hluboké?