Po roce opět nadešel termín karlovarského půlmaratonu. Čili nadešel i termín mého obligátního předstartovního zamyšlení.

Když se dívám na záznamy v předchozích letech, tak náladu před tradičním vrcholem svého roku mívám vždy stejnou. A sice značně katastrofickou: že na takovou akci vůbec nepatřím a že to nemůže dopadnout moc vesele.

Tento dojem mám i letos.

Zatímco v předchozích letech jsem na karlovarský běh buď trénoval, nebo hubnul, tak letos jsem pro změnu ani netrénoval a slušně jsem se před zimu vycpal.

Pokud jde o trénink, díval jsem se na statistiky, kolik kilometrů jsem naběhal vždycky v šesti měsících před závodem v předchozích letech:

- 2015 - 437 km

- 2016 - 442 km

- 2017 - 251 km (ale to jsem držel dietu a měl jsem o deset kilo méně...)

- 2018 - 360 km. Přítom většinu jsem naběhal od Velikonoc během dubna, kdy jsem prakticky celý měsíc v panice běhal každý den.

Aby toho nebylo málo, koupil jsem si minulý týden nové běžecké boty, protože ty staré se mi již roztrhly.

Dobré zprávy jsou dvě:

- jsem vnitřně smířen s tím, že třeba nedokončím a že se svět nezboří. Je docela pravděpodobné, že někdy touto dobou míjím svůj živnotní zenit a pomalu procházím za vrcholkem na svah;

- jako obvykle bych mohl mít štěstí na počasí. Dle předpovědi nemá být v sobotu v K. Varech horko - dokonce je tu příslib jakéhosi děštíku, což by bylo naprosto dokonalé. 

 

Aktuální stav budoucnosti.

 

 

Letošní trasa vypadá atraktivně: jelikož se opravuje most v Doubí, bude se běhat pořád po kolonádě. 

Tak mi držte v sobotu pěsti:-)