Zrovna jsem pracně přepsala poznámky do předmětu Základy společenských věd, a tak mě napadlo, že by tohle mohlo pomoci někomu, kdo si při rozebírání filozofie ve škole třeba schrupnul:).

MYŠLENÍ STARÉ INDIE

 

Védské období (1500-500 př. n. l.)

- védy = nejstarší svazky, soubor nejstarší psané literatury, soubor všeho vědění

- vznikají první eposy: Mahábhárátam (obsahuje část Bhagavadgítá - "Zpěv vznešeného”) a Rámájána

- purány = nejmladší texty (4.-13. stol. n. l.)

 

1) doba hymnů (1500-1000 př. n. l.)

- označuje se také jako doba mýtů nebo doba starovédská

- idé se snaží odpovídat na otázky, na příčiny různých věcí → bohové tu mají znázorňovat přírodní živly (klasickým příkladem je Hymnus o Indrovi → Indra byl bohem blesku a hromu)

 

2) doba obětní mystiky (1000-750 př. n. l.)

- doba Árjů a celkové kolonizace celé Indie

- obyvatelé se začínají dělit na původní (šúdrové) a nově příchozí (árjové) → vzniká první dělení na kasty; pozdější kastovní rozdělení: brahmáni (kněží)

kšátrijové (vůdci, vojevůdci, králové)

vaišjové (svobodní zemědělci a řemeslníci)

šúdrové (nesvobodní)

párjové (nedotknutelní, otroci)

 

3) doba upanišád (750-500 př. n. l.)

- upanišády = posvátné tajné texty určené jen zasvěceným

- život je chápán jako strast a člověk by měl koncentrovat veškeré své síly pouze na vnitřek, na nitro

- bráhma = prazáklad, všechno z něj vychází, tvůrčí princip světa ("duše světa”); když chceme proniknout k bráhma, musíme se soustředit jen na vnitřek

- átmán = bráhma v člověku, "bytnost”, dech, vlastní já, vnitřní jádro

- mája = zdání, iluze světa (které bráhma samo o sobě vytváří)

- učení o koloběhu světa – reinkarnace = po smrti se naše duše átmán převtělí do jiné bytosti); s tím souvisí karman = do jaké bytosti se převtělíme záleží na tom, jak žijeme (naše činy nejsou zapomenuty, naopak rozhodují o naší budoucnosti)

- samsára = konečný cíl života

- mókša = konečné vysvobození z koloběhu (odpoutání se od světského světa)

 

Doba klasická (500 př. n. l.-1000 n. l.)

- objevují se první pochybnosti vůči védám a celkově védskému období

- filozofie a vůbec celé náboženské systémy jsou namířeny do široké veřejnosti, jsou přístupné všem, mizí anonymita, používají se běžně mluvené jazyky

- 2 směry, které rozdělují dobu klasickou:

1) nástika – nepravověrné, nesouhlasící, neortodoxní směry, které popírají védy, odklonili se a přicházejí s něčím novým (buddhismus, džinismus, materialismus čárvaka)

2) ástika – ortodoxní, slučitelné s védami (jóga, védanta, sánkhja)

 

Džinismus

- džin = vykupitel

- zakladatelem je Máhávíra (znamená to "velký hrdina”); narodil se přibližně okolo roku 549 př. n. l., pocházel z bohaté rodiny (která ale patřila k sektám, např. chtěli spáchat hromadnou sebevraždu), stal se asketou → po 12 letech díky tomu došel k osvícení a založil náboženské hnutí džinismus

- u džinismu, stejně jako u podobných jiných náboženství, jsou velké problémy se zachovanými prameny

- nebylo to zrovna masové náboženství (hlavně kvůli přísné askezi)

- džíva = individuální duše, duchovní princip, něco, co má tendenci být dokonalé, všechno vědět

- adžíva = hmota, kterou je člověk "zanášen” (čímž se maří potenciál džívy)

- pravidla džinismu (aby adžíva "nezanášela” džívu): nelhat, nekrást, nepůsobit utrpení ničemu živému, žít sexuálně zdrženlivě (úplná absence sexu pro kněží, pro ostatní absolutní věrnost), nevlastnit (přebytečný) majetek

- áhinsá = cesta nenásilí ("neodporovat zlu zlem”), viz Ghádhí

- sekty vzniklé z džinismu: švétanbarové ("bíle odění”)

diganbarové ("vzduchem odění”)

 

Buddhismus

- zakladatelem buddhismu je princ Gauthama Siddhárta, který byl údajně výjimečným; vyrůstal v paláci v uzavřeném prostředí, měl se stát králem; vůbec ale neznal zlo, strast nebo nedostatek → pak se jednoho dne dostal z paláce, potkal chudáka, malomocného, pohřební průvod a mnicha (4 pravdy) → stal se potulným asketou, který hledá osvícení, díky askezi se dostal až na pokraj smrti → pak pochopil, že tou nejtěžší askezí nic nezmůže a zvolil "zlatou střední cestu” → poté došel pod stromem poznání k osvícení a stal se Buddhou (buddha = osvícení)

- to, že došel k osvícení, znamenalo, že se mu zobrazil řetězec inkarnací a hlavně se mu zjevily 4 velké Pravdy: 1) život je strast

2) příčinou strasti je lidská touha

3) odstranění žádostivosti vede k odstranění strasti

4) cestou k zániku strasti je osmidílná stezka (mravný život, kultivace mysli a moudrost

- Tripitaka = "Tři koše moudrosti”; posvátné spisy, tři sbírky písem, celé Buddhovo učení (jako bible nebo korán); nepochází ale přímo z Buddhovy doby

- buddhismus je ateistické náboženství (nevěří v boha, nemají žádného osobního boha, kterého by uctívali; buddhismus věří v sebe sama)

- dharmy = nejmenší částečky, základní elementy, ze kterých se všechno skládá a odvozuje; pojetí času, inkarnace; buddhisté věří, že dharmy jsou v neustálé změně (vznikají a zanikají), že neexistuje nic trvalého, všechno je chvilkové, skutečný čas je jen okamžik (a co je okamžik?); mají čas ojatý jako sled jednotlivých okamžiků → není nic, co by mělo trvalý základ (narozdíl od Evropy, kde se čas jednoduše dělí na minulost, přítomnost a budoucnost)

- nirvána = "plamen, který zhasl”; člověk se definitivně zbaví touhy po životě (do nirvány může vstoupit až když se dostatečně "zkultivuje”); nirvána není nic pozitivního ani negativního; nazývá se "úplnou blažeností” (ve smyslu toho, že pro člověka končí utrpení); nirvánou se všechno rozplývá, končí řetězec inkarnací

- anátmán = "ne-átmán” (neduše, nejá); Buddha popírá existenci čehokoliv reálného a trvalého, co by odpovídalo pojmu já (protože potom vzniká pojem "moje”, který je nebezpečný); "člověk střelený jedovatým šípem se taky nejdřív nepídí po tom, jak se rozpouští jed v krvi, ale chce se hned zachránit”

- až dosud je buddhismus klasický po celou dobu od svého vzniku; kolem roku 0 se ale buddhismus stává prakticky církví, objevují se zde první bohové a zakladatel Buddha začíná být uctíván (odtržení od ateismu)

- odvětví buddhismu:

- hínájána (neboli théráváda) = "buddhismus Malého vozu”; jen pro osobní pochopení, malý počet věřících

- máhájána = "buddhismus Velkého vozu”; Buddha už je zde uctíván jako bůh, je pro širokou obec vyznavačů

- bódhisattvové = rozhodli se nevejít v nirvánu, místo toho chtějí pokračovat v neustálém koloběhu reinkarnací a pomáhat jiným ke "svobodě”

- tantrajána = začala se rozmáhat především Tibetu, je to jakási směs máhájány a domácích tibetských tradic

- lamaismus ("láma”-kněz) = rozdělení na dalajlámu (prostředník mezi nebem a zemí, určen ale i pro věci politického rázu) a pančenlámu (ten má na starosti ryze duchovní záležitosti)

- zenbuddhismus = rozvinul se v Číně a Japonsku; vůdcem je guru; hlavně meditace, tvrdí, že pravda je ukryta za slovy a slova jsou mnohdy zbytečná

 

MYŠLENÍ STARÉ ČÍNY

- Čína byla velmi vyspělou zemí (vynález kompasu, papíru, ...)

 

- taoismus, konfucianismus, mohismus

 

Konfucianismus

- zakladatelem je Konfucius (Kchung-fu-c'); Konfucius kolem sebe shromáždil vekou skupinu žáků, které vyučoval; vstoupil i do politiky, nejprve jako úředníkem; legenda tvrdí, že když funkci přebíral, všichni lotři ze širokého kraje se rozprchli do ciziny (byl totiž něco jako ministr spravedlnosti)

- konfucianismus je výrazně o etice, narozdíl od ostatních směrů odmítá metafyzické otázky a spekulace

- 9 klasických čínských knih; nejdůležitější je I-ťing (kniha Proměn, věštecká kniha) – údajně nejstarší filozofická kniha vůbec (autorem je prý legendární císař Fu-Si → v tom případě by kniha byla napsána asi ve 3. tisíciletí př. n. l. a Konfucius ji o tisíc let později jen připravil k vydání)

- další knihy: Šu-ťiang (Kniha písní)

Šu-ting (Kniha listin)

Li-ting (Kniha ceremoniálů)

Kniha jar a podzimů, ...

- Konfucianismus se snažil vytvořit nějaký soubor zásad, podle kterých by se lidé měli chovat (ale žádné extrémy; ušlechtilost, povinnosti, úcta k tradicím, vzdělání a pořádku)

- šu = úcta k druhému, sympatie (,,Nečim druhým to, co nechceš, aby činili oni tobě.”)

- filozofové: Mencius, Sün-c' (zabývali se otázkou, jaký je člověk ve své podstatě); Mencius hlásal důvěru v přirozenou dobrotu člověka (tím se lišil od dalších konfucianistických filozofů – ti tvrdí, že lidská přirozenost je špatná a to dobré v nás formují zákony, vladaři a normy

 

Taoismus

- zakladatelem je Tao-c' (,,Starý mistr”)

- Tao-te-ťing neboli Kniha o tau a ctnosti = základní pramen taoismu, údajně sepsáno zakladatelem Taem-c' (je datována přibližně do 4.-3. stol. př. n. l.)

- tao = cesta, rozum, neuchopitelný základ (princip) světa, cosi, co spočívá samo v sobě, je to stálé a věčné → dá se chápat jako bytí

- čchi = energetický tok, který prochází vším, životní síla získaná potravou či dýcháním, vychází z tao (když je tok přerušen, vzniká nemoc)

Jing – kladný, mužský, světlý, teplý (letní), suchý, neklidný (v pohybu)

Jang – ženský, temný, chladný (zimní), vlhký, nehybný, neměnný

→ jeden bez druhého nemohou existovat (jako nádech a výdech), doplňují se

- taoisté tvrdí, že člověk by se měl chovat nenásilně, neměl by příliš zasahovat do věcí kolem sebe (doporučují aktivní pozorování)

- inkarnace – v taoismu systém avatarů