Nedávno mě překvapil úžasný dárek v podobě Fulghumova nejnovějšího díla - Drž mě pevně, miluj mě zlehka. Už jsem se tu o téhle báječné knížce zmiňovala dřív, ještě než jsem se dostala k příběhu Dulci-Marii.

Dulci-Maria je slepá tanečnice tanga. To, že nevidí, ji ale ani v nejmenším v tanci nebrání a je hvězdou tančírny, kde občas vystupuje, aby dychtivým nováčkům předvedla, jak vlastně takové tango vypadá. Dulci-Maria je navíc velmi krásná a sympatická, takže není divu, že si s ní chtějí zatančit všichni muži v tančírně. Ona to ale dovolí jen málokomu. Taky by si s ní všichni chtěli něco začít. To ale nedovolí Dulci-Maria nikomu.

Až pak jednoho dne potká Angela - šarmantního tanečníka a profesionální malíře, který má cikánské předky a tango v krvi. Učarují sobě navzájem a vzplanou vášní ohromnou a silnou jako nečekaný požár.

Ale víte, o tom vlastně vůbec mluvit nechci.

Jde mi o to, že Dulci-Maria je slepá. Na základě toho by většina lidí usoudila, že má nepřekonatelný hendikep, který jí brání v běžném životě, v seznamování, díky kterému má málo přátel... Ne. Ani náhodou. Dulci-Maria má všechno, co chce. Dokázala hendikep přetvořit vlastně ve výhodu. Protože, jak ona říká, lidé, kterým nechybí zrak, jsou také hendikepovaní. Mají určitý hendikep v tom smyslu, že spoléhají na zrak víc, než na cokoliv jiného a ostatní smysly se jim tak v podstatě utlumují. A už jsme u toho, čemu se vlastně v tomhle článku chci věnovat...

 ...u toho, že pokud bych si měla vybrat, o který smysl mám přijít, asi by to byl zrak. Dulci-Maria mi otevřela oči. Následující utázka z knihy asi bude mluvit za vše:

Dulci-Maria se usmála.

,,Jsi přitažlivý i jinak... Když je člověk slepý... tak mu ten nedostatek vynahrazují ostatní smysly... čich... hmat... chuť... sluch... na to se spoléháme. Voníš mi moc pěkně... jako sladké limety a borovice.

,,To bude voda po holení, možná i terpentýn, ve kterém si čistím štětce, ten voní trochu jako borovice. Anebo mýdlo, kterým se myju po malování."

,,Asi jo. Já mám opravdu citlivý nos. Všechno, o čem si mluvil, vnímám, ale ještě taky cítím individuální pach každého člověka... přirozený pach kůže. To je vlastně jedno... v každém případě jsi to ty, a nikdo jiný. Teď už bych tě poznala jen čichem."

,,No... já..."

Dulci-Maria si položila prst na rty a vzala jeho ruku do dlaní.

,,To ještě není všechno. Ještě taky hmat. Když jsem do tebe při chůzi zavěšená, tak je mé paži moc příjemně. Pěkně tam pasuje. A když ti při tanci položím ruku na rameno, tak necítím vůbec žádné napětí... Vnímám jen hladký pohyb svalů a šlach."

,,To jsem ještě nikdy od nikoho neslyšel. Tak si říkám..."

,,Ještě jsem to nedopověděla... Když moje ruka při tancování poprvé vklouzla do tvé, měl jsi ji teplou a suchou; nervózní muži mívají zpocené dlaně. A na tvé sevření se prostě dalo spolehnout, aniž bys mě kdovíjak svíral. Spolehlivé uchopení."

,,Všímáš si opravdu hodně věcí... zajímalo by mě..."

,,Moment, vydrž, ještě poslední věc. Ještě ti řeknu, co slyším. Máš laskavý hlas, který je něžný a zároveň i sebevědomý. V tvém hlasu je smích, i když se nesměješ. Ten hlas ve mě vyvolává důvěru. A potřebu... starat se o tebe."

,,Nevím, co říct..."

,,Nemusíš říkat vůbec nic... Jen jsem ti chtěla sdělit, že i když tě nevidím... a nemůžu tě posoudit podle vzhledu... i tak jsem toho o tobě docela dost zjistila."

,,Pořád nevím, co na to říct... Zmínila ses o všech smyslech kromě chuti. Jakpak chutnám?"

Dulci-Maria se zasmála.

,,To netuším... zatím."

Chápete? Ona vidět nepotřebuje.