Rano odjizdime minibusem, prejizdime Chilske hranice a na Bolivijskych hranicich na nas cekaji dzipy. Jak pravil Martin - nas pruvodce- na tri dny se loucime s asfaltem. Dzipy mame pronajate 4 a zrejme jsme vyfasovali nejprijemnejsiho ridice, dela, co nam na ocich vidi. Uz na hranicich fotime sopku, pod kterou jsme - Licancaburk. Pak prijizdime k lagune Verde (to znamena zelena), ktera bohuzel uz zelena neni. Proc to tak je, se nevi, v srpnu jeste zelena byla. Ale i tak je hezka. Ostatne, je to zazitek jet pousti a najednou jezero, vetsinou velmi melke a s plamenaky. Vetsina lagun, ktere jsme navstivili, jsou slane.

Dalsi zastavka byla na foceni barevnych hor okolo. Chvili jsem si pripadala jako na Islandu. Od ted mne jiz tolik nemrzi, ze Duhove hory na Islandu nam proprseli. Ostatne jedna ze sopek, ktere se zde vyskytuji, ma nazev Sopka sedmi barev a nazev neprehani. Jinak dzipy se s nami pousti hnaly docela svizne, tak kolem 80- 90 km za hod (spanelska klavesnice je mor :-),  Dostavame ke svacine bramburky a Colu a pokracujeme k termalnimu bazenku. Nekteri si to dost uzivaji, mne to tolik nelaka, chodim kolem a fotim.

Dalsi zastavka je sila. Jsme u bahenich gejziru, prochazime kolem nich, dole to syci a bubla, obcas i pod pesinkou, kudy jdeme slysime podivne zvuky. Nemam z toho dobry pocit. A kolem gejziru prochazi skutecne blizko, predstava, ze nekomu ujede noha..... A to vse,prosim, ve vysce 4 km.

Na dalsi cestu si Martin si pujcuje Milanovu GPSku, abychom zastavili, az budeme nejvyse. Dostavame se do vysky 4927 m.n.m. Pak uz prijizdime ke komplexu hlinenych budov, kde jsme ubytovani. Dostavame pozdni obed, stejk z lamy a kinou (neco jako proso) se zeleninou, je to moc dobre. Po odpocinkove pauze odjizdime k blizke lagune Colorado, coz patri k top tomu, co jsme videli. Breh je z cernych kaminku, kolem laguny je zeleny pas ras, voda je cervena a jsou v ni bile utesy ze soly. A stovky plamenaku. Jenom zirame. Je to neskucene krasne, takove snove, krehke. Chodime kolem a fotime a fotime, pak si sedame a vstrebavame tu krasu. A na pozadi zasnezene sopky. Proste parada.

 Pak uz navrat, vecere (kure s hranolky a peceny banan), chvili pozorujeme oblohu, ale je mesic, takze nic moc a jdeme spat. Ano, jdeme spat ve vysce 4300 m.n.m ale to uz je dalsi kapitola.

Ja osobne nemohu spat, jinak jsem OK.  A ostatni.....to az priste.

Jindra