Co ji ruší, co do ní buší i co jí sluší, byť je váhy muší.

-

Duše naše zkoušená,

odívaná v mnohý šat.

Jednou sténá zkroušená,

jak jí z patra hrozí mat.

-

Podruhé však povstává,

k jásavému tanci.

Dětsky také někdy hravá,

čeho všeho v tomto ranci.

-

Ze života radost plesá,

a vzápětí se rmoutí.

V slabosti své poklesává,

i z přetížení hroutí.

-

Touha duši provází,

naděja a víra vizí.

V boji ji i něco srazí,

o pomoc pak volá v krizi.

-

Vyslyšení očekává,

za to nabízí své dary.

Vděčností se i rozdává,

v proměně tak "čáry máry".

-

Co nám říká vnitřní hlas?,

k činům stále popohání.

Změní-li se v plodný klas,

namá již žádného stání.

-

A tak duše bez ustání,

prahne po svém naplnění.

Neb náhrady tu není k mání,

to, je to naše pravé jmění.

-

I hmotných statků třeba míti,

a se svým hlasem stále býti.

Má-li touha proměnit se v žití,

neradno vždy s vlky výti.

-

Buď svůj a sám sebou,

nedbej hlasů, svodů cizích.

Ti tu také nejsou tebou,

a nestojí vše na penězích.

-

Tolik o naší duši, co ji ruší,

co do ní buší i co jí sluší,

byť je váhy muší.

-

J. Zrzavý, Přístav v Antiochii, 1937

-