-

Potkal se vesmír s vesmírem,

a myslel si: já jsem já.

Válkou řešit to, či smírem,

vždyť koho to v sobě má?

-

Ano, člověka v sobě nosí,

převzácnou živou bytost.

Přesto, že naděje jemu kosí,

projevuje i nad ním lítost.

-

Přec myslící ta úroveň,

a perspektivní bytí.

Také škodolibým zároveň,

jak vydatně se sytí.

-

Avšak stále potřebuje jej,

neb prospívá tu jemu.

A tak tedy, děj se co děj,

hledí ku obrazu svému.

-

Potkal se vesmír s vesmírem,

a podali si ruce.

Tohle my vyřešíme s mírem,

proč bychom tak prudce.

-

I stali se pak přáteli,

vždyť tu o člověka běží.

A postoj jiný máte-li,

prosadíte ho jen stěží.

-

Člověk, to zní hrdě,

vzácnost přece nebeská.

Proč tedy tak tvrdě,

kdo potom vám zatleská?

-

-