-

Výhonek vyrašil nový,

z kořínku v zemi pevného.

I oblékl si závoj snový,

ale nic tak ještě zjevného.

-

A opět rostl, až povstal,

údy rozvinul své a šat.

Stále však, jako by jen spal,

v křoví růže, mu dáno stát.

-

Pak květy svoje rozvíjí,

oslavou něhy a krásy.

Pozor dej, ty i trn kryjí,

bolesti, víry a spásy.

-

-