-

Seděl a do okna hleděl,

oslepen sluneční září.

Potom vstal, i jakoby spal,

paměť, myšlenku svou maří.

-

Stále jen, se něčeho bál,

ale čeho, to nevěděl.

Pocit nejistoty věčné,

proměny té bezděčné.

-

Řeky proud, ten hybný stav,

víry zrady, zátoky.

Hladina klidu, náhlý splav,

také i zpěvné sloky.

-

Opět seděl, v okno hleděl,

slunce pak již v jiném sklonu.

V hlavě srovnal si, ten předěl,

do smírnějšího tónu.

-