-

Hluboce se klaním, Mistře,

před Vaším velkým uměním.

Vždyť Vy, překonal jste bystře,

dobu svou i její znění.

-

Duchem pak svým nesmrtelným,

vryl se i do lidských duší.

Mistrovstvím křehkým, bytelným,

ještě větším, než kdo tuší.

-

Umění kam se dostalo,

propadlo malosti, bludům.

A co jen to všechno stálo,

kde, že je ten obytný dům?

-

Vývoj snad dospěl na scestí,

netřeba mnoho uměti.

Kdekdo si tu cestu klestí,

v klamu, vychovává děti.

-

V hluboké úctě před Vámi,

ze století dvacet jedna.

Vzdoruji tomu, co mámí,

doba kultury dnes bědná.

-

Neumění za umění,

i podvod jako hodnota.

Tak nám vývoj časy mění,

a protivenstvím zamotá.

-

(upravená báseň ze 17.7.2016)

Rembrandtova matka

otec

se Saskií