-

To, co mi tak tiše tluče,

svůj rytmus hodin času.

A vrhá do náruče,

těch pomyslných hlasů.

-

Věrný strážce života,

do posledního dechu.

Nejvzácnější hodnota,

skrytě a beze spěchu.

-

Jako to srdce zvonu,

v pravidelném znění.

I v citovém též sklonu,

touhou, klamem a sněním.

-

Vzrušením se rozbuší,

zklidněním opět ztlumí.

Vlastní ovládá duši,

co všechno srdce umí.

-

Až jednou pak dotluče,

k odpočinku věčnému.

Zpřetrhá své obruče,

k tichu, hlasu němému.

-