-

Básnička

-

Jak z hedvábných nitek,

v síť utkaná jemnou.

Také z křehkých snítek,

souhrou tou vzájemnou.

-

Nechce se přít o nit,

jak snad si ušít šat.

Jen tak, být tu pro klid,

a žádný střet v něm hrát.

-

Ani o ty snítky,

byť v nich i jehlička.

Vplétané v ty nitky,

jak opěrná příčka.

-

Mít jen lehký dotek,

i svou mízou proudit.

Ten kvetoucí proutek,

taková chce tu bdít.

-

Sám

-

Sám v bílých zdech místnosti,

a v té vnější-okenní rám.

Za oknem tu hloub čtyř pater,

její kráter i předností.

-

Méně všeho, co v ulici,

čistší vzduch dechu přející.

A ta prohloubená země,

zjevně tak i něčím bližší.

-

Zahleděn v dálku na kopec,

kde les, louky, skály, skalky.

Též pár domků, malá obec,

a nad tím vším běh nestálý.

-

Bílá či temná oblaka,

jejich slabost, také síla.

Proměna si oko zláká,

zas pak modrá, zlatá směna.

-

Spíše létá, jako ptáci,

honí se při nich v oblacích.

Takto i svou báseň píše,

zadýchaný jen tu pro ni.

-

Až tam

-

V té skrýši všech skrýší,

kde znění bytí věrné.

Jež se od jiných liší,

ty pilíře opěrné.

-

Teplo, jak z nitra Země,

zahřívá tvoji duši.

Byť se rozhlíží ve tmě,

srdce tu pro ně buší.

-

Až tam, kde jsi jen ty sám,

ve své pravé podstatě.

Kde je tvoje já, ne klam,

a ve svém vlastním státě.

-