V těchto dvou trans-plošně prorýmovaných, dvouslokových básních je odlišný obsah jejich slok zdůrazněn pro ně specifickou formou. Ta zde proto není jednotná. První sloka básničky o čistotě svým učesaným veršováním vyjadřuje pevnost falešného, moralistního lpění na duševní čistotě, zatímco ta druhá svou určitou kolísavou nejistotou zase touhu po opravdové a upřímné, byť chybující čistotě. Druhá básnička o špíně v první sloce lapidárně vyčleňuje pojem lidské špíny a uvozuje tak druhou sloku, která v pevnější formě rozebírá podmíněnost a relativnost tohoto pojmu.

-

Čistota

-

Není jistota, to jen ta,

již hledají lidská pouta,

jejichž typická porota,

pří nečistá i dobrota.

-

Čím, jak duše rozkvétá,

znakem vším tím nejistá,

tak také při poruše,

snem svým se však netají.

-

Špína

-

Není hlína, to jen ta,

již zná lidská vina

a její klícka,

co kam patří

oko i spatří.

-

Lpění na znění,

jak se kdo přizná,

svého má pro klam,

čeho kde význam

či jde spíš o tlak,

co se dnem stlouklo.

-