DOBRÝ VÍTR, DOBROU PLAVBU, KAPITÁNE KIDE...

V sobotu jsem si zabalil usárnu, do kapsy přihodil Kidovu finkovku Kočičí princ a odfrčel na Brdy... V lesích bylo fajn, nikde ani živáčka, což se stává opravdu málokdy. Ale stejně jsem měl takový nějaký divný pocit a v noci jsem se pod širákem pořád budil, ačkoliv už nemrzlo.

Když jsem pak v　neděli dojel domů a otevřel v osm večer netbook, už mi Bodlák posílal zprávu, že Kapitán Kid v neděli nad ránem 19. února umřel...

Kapitána Kida jsem měl to štěstí znát osobně. Poprvé jsme se viděli někdy v roce 1995 na ústecké Portě a později jsem dokonce v karlínském Domě dětí uspořádal jeho dva nebo tři koncerty.

Velmi se mi na něm líbilo, že se neuzavřel do kruhu svých vrstevníků a neustále sledoval dění v　trampingu a trampské muzice, pravidelně psal články do Puchejře, pečlivě sledoval sport a držel palce sportovcům, kteří reprezentovali Česko. V podstatě až do své smrti stále něco dělal... Část poslední finkovky alespoň diktoval, aby byla včas hotová a mohla být doručena čtenářům.

Když mi kdysi jakýsi pitomec, co byl na Horním Jelení, někde na webu po letech napsal, že jsem se na festivalu víc než o muziku staral o to, koho seženu do spacáku, okomentoval to Kapitán Kid se smíchem slovy: "Asi je naštvanej, že jsi mu tehdy přebral ženskou..."

Když jsem ho v posledních letech seznámil (postupně) s Raduš (Holka House) a po pár letech i s Fífou, psal jsem mu, že se holky víc kamarádí s　ním, než se mnou, na což mi odpověděl: "Tak mi je nemáš dohazovat."

Posledních pár let jsme si díky moderním vymoženostem psali a občas volali přes Skype (dokonce jsme tak natáčeli i jeden rozhovor do pořadu Z posledního vagonu). Nejvíc jsme se bavili o sportu a hecovali se – já sparťan, on slávista. Když jsem se ho někdy loni na podzim ptal, jak mu je, odpověděl mi: "Daří se mi asi jako Slávii ve fotbale." (Tehdy byla zhruba na 10.místě...)

Poslední finkovka mi přistála ve schránce asi před měsícem, aniž bych si o ní psal, Kid ale věděl, že si ji rád přečtu a určitě zaplatím. Čtvrtý díl Stínadel mi poslal kdysi zadara, ještě než byl v knihkupectvích.

Písničky a vůbec muziku, kterou dokázal vykouzlit, jsem velmi obdivoval, bezděčného detektiva Otu Finka jsem si zamiloval a nad čtvrtým dílem Stínadel jsem se musel pousmát, poté co byl za Velkého Vonta... (nebudu prozrazovat, pokud jste to nečetli)...

Budou mi chybět jeho songy, vykecávání přes Skype, Ota Fink a hlavně on sám jako člověk.

Dobrou a nerušenou plavbu, Kide...

J. Lipka - Carmen           

 

 

 

Možná jste si někdy dávali otázku, jak vlastně Kapitán Kid přišel ke své přezdívce, v polovině 90 let, mi to napsal a bylo to asi nějak takto:

Bylo - nebylo, když jsme si v mé první pražské T.O.Bluewhite Stal vymýšleli přezdívky, zbyl na mě Kid. Tenkrát jsme byli všichni kovbojové, nosili vestičky, stetsony (z tatínkova odloženého klobouku) a sháněli po bazarech jezdecké boty a kanady. Nic jsem proti Kidovi neměl a nechal jsem si ho. O řadu let později, kdy jsem se z Prahy odstěhoval do Liberce, jsem objevil terén pro trampování tehdy panenský - Jizerské hory. Protože jsem se chtěl o divočinu podělit se starými kamarády, zval jsem na Pirátská jamboree do Jizerek pražské Mohykány, písecké Bludičky a další toulavce - samotáře, a na pozvánky jsem se podepisoval Captain Kid (jakožto kapitán lodní, nikoli vojenský). Za další řadu let, kdy Mladý svět začal vydávat zpěvníky trampských písní, jsem se nechtěl jako autor podepisovat občanským jménem, které se mi jeví vhodné pro beletrii, ale pro písničky o drsných mužích, drsných láskách a drsném boji o holý život v kruté divočině. I podepisoval jsem se Kapitán Kid. Zůstalo mi to.