V prvním článku v nové rubrice "Seznamte se" bych vás rád seznámil se zvláštním druhem poezie, a to "Nonsens poezií".

Nonsens poezie je poezie pro čtenáře velice náročná. Jak už napovídá samotný název "non-sens", díla tímto stylem napsaná (ať už básně, pohádky, grotesky aj.) jsou velice abstraktní, postrádají smysl a dají se označit i jako absurdní. Nonsens poezie je založená hlavně na hře se slovy a jen těžko v ní hledáme nějaký rozmanitý děj (můžeme se s ní setkat i v lidových říkankách, např. známé "Ententýky dva špalíky").
Předpokládám, že si nikdo z vás stále nedokáže takové nonsens dílo představit, a proto by bylo dobré přejít rovnou k příkladům...

Za zakladatele (nebo spíše hlavního představitele) se pokládá Christian Morgenstern. Z jeho děl uvedu například úryvek básně Vampír :

 

Vampír

Pan Vampír v noci bezedné
od ženy, dětí utíkal
až ke hrobu, kde kantor spal
a řek mu: Prosím, skloňuj mne!

Řiditel srovnal na límci
tři knoflíky tam hovící
a děl k monstru, jež s klidným srdcem
křižovalo se před umrlcem:

Slyš, "Vámpír" – pravil dobrý pán,
"Váspír" – je akuzativ dán,
"Vypíre" – vokativ znám též,
"Váspíru" – lokál máš a běž.....

Kvůli dalšímu autorovi nemusíme chodit daleko. Je jím Emanuel Frynta. Příklad básně z jeho souboru "Písně bez muziky":

 

 

Červotoč

 

 Mluvil jsem tuhle s červotočem,
 Jenže už nevím přesně o čem
 a taky přesně nevím proč
a jestli to byl červotoč.

 

Na závěr uvedu spisovatele Carrolla Lewise. K tomuto tématu jsem se totiž dostal díky jemu, konkrétně díky jeho dílu Žvahlav. Lewis tuto báseň publikoval ve svém veledíle "Za zrcadlem a co tam Alenka našla". Tuto báseň vás nechám vychutnat si celou:

 

 

 Žvahlav

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

«Ó synu, střez se Žvahlava,
má zuby, drápy přeostré;
střez se i Ptáka Neklava,
zuřmící Bodostre!»

Svůj chopil vorpálový meč,
jímž lita soka vezme v plen,
pak used v tumtumovou seč
a čekal divišlen.

A jak tu vzdeskné mysle kles,
sam Žvahlav, v očích plameny,
slét hvíždně v tulížový les
a drblal rameny.

Raz dva! Raz dva! A zas a zas
vorpálný meč spěl v šmiku a let.
Žvahlava hlavu za opas
a už galumpal zpět.

«Tys zhubil strastna Žvahlava?
Spěš na mou hruď, tys líten rek!»
«Ó rastný den! Avej, ava!»
Ves chortal světný skřek.

Bylo smažno, lepě svihlí tlové
se batoumali v dálnici,
chrudošní byli borolové
na mamné krsy žárnící.

 

 

 Doufám, že máte pořádně zamotanou hlavu. Tato poezie je neskutečně zajímavá a i přes její nesmyslnost a zmatenost velice poutavá. Je jen s podivem, že je někdo schopen takto přemýšlet a přitom si zachovat zdraví rozum. To je samozřejmě můj názor. A co ten váš ?

 

 

 

-Johny Tingnan