Už se vám někdy stalo, že si tak sedíte ve svý posteli z Ikea ve "svým" pronajatým bytě, neděle večer, na poďobaným ksichtě bahenní masku a najednou si uvědomíte, že: 

- vám za necelý dva měcíce bude 30 

- že jste těch 30 let žili jako totální debilové. Teda, dětství se asi nepočítá, i když kdo i to neměl debilní, že jo. 

- že jste strávili několik let života posíláním do prdele duši, co vás nejvíc milovala a byla věrná a neskutečně laskavá.  Že dnes už je ta duše - ten muž - šťastně ženatý a má blonďatýho cipíska. Že vás tohle nepřestane srát asi do konce života. Vzpomínáte, jak si vás chtěl vzít už ve 20 a vy jste byli debilové, co nemaj páru o tom ,co je důležitý.

- J A K J S TE S I N E V Á Ž I L I T Ý Č I S T Ý L Á S K Y K U R V A 

- že pak jste pro změnu několik let žili s chlápkem, co měl víc oblečení a bot, než vy. Že to byl snad model či co, elegán, rádoby gentleman. Že to byl chlap, kterýho mi sice každá záviděla, protože navenek to fakt hrát uměl. Ale když šel na velkou, neuměl si po sobě umějt záchod a přes dva roky jsem ho musela živit. On na nájem, jídlo a praktický veci neměl, musel si kupovat suits and ties. 

- že jste pak ztratili další roky hledáním nečeho VNĚ, co vás zachrání a udělá šťastným. Že jste se roky topili střídavě v samotě nebo falešnejch tinder-rychlo-láskách a když už se z jedný vyklubala skutečná láska a vy jste se přestali chovat jako kokoti a dali jste tomu člověku pozornost a lásku, tak vás po dalších dvou letech stejně poslal do prdele, protože byl o 4 roky mladší a chtěl  si ještě užívat (dnes feťák bez sebemenší pokory, za to s hromadou kámošů a kámošek kolem sebe). 

Sedíte na posteli z Ikea, žmoulajíc jediný prostěradlo, který ve svých skoro 30 máte. A uvědomíte si, jak zoufalá do teď byla vaše existence. Uvedomíte si, že cítíte, že uvnitř jste jiný, ale už je pozdě na to bejt jiný. Máte pocit, že vám už hodně dávno ujel vlak. Že chcete rodinu. Že chcete pustit veškerej tenhle vztek a pocit křivdy i sebenenávisti a naopak zahrnout svoje oblíbený bytůstky láskou, protože tu v sobě taky máte a máte jí tolik, až vás z toho bolí tělo. 

Co dál... Cítím se tak ztracená. 

Ještě že jsem tu tajně.