Minule jsem byla nějak fakt depresivní. Někdy prostě i tohle jsem já, i tohle je jedna z mejch životních perspektiv. A někdy se stane, že se z toho prostě vyspim a ráno už vidím věci jinejma očima, víc plnýma naděje. 

Dneska jsem třeba vstala s tím, že co budu dělat se svým životem, jako obvykle jsem se k ranní kávě zabalila v obýváku do deky a našla video slečinky, co udělala vlog ze svýho týdne studia na právnický fakultě. 

To mě zahřálo. Naplnilo nadějí. Trochu namotivovalo. 

 

Já vím, bude asi minimálně o deset let mladší, ale mě taky lidid říkaj, že vypadám, jak kdybych chodila na střední. Tak co prostě jen ještě chvíli dělat, že mi nebude za pár dní třicet, že nepovažuju za apokalypsu, že nemám manžela ani děti a prostě se ponořila do něčeho, co je moje. 

 

Grafika. 

 

Typografie. 

 

Dějiny umění. 

 

Fotka. 

 

Koláže. 

 

Architektura. 

 

Je toho tolik... a člověk by se upnul spíš na to, že ho mrzí, že z frndy nevytlačil další organismus, který bude s ostatními mravenci dalších 90 let pobíhat po týhle znetvořený zparazitizovaný planetě (aby nedošlo k mýlce, děti chci, ale jak už jsem naznačila, často přistupuju k věcem z naprosto různejch perspektiv.) 

 

Můžu se vás zeptat? Myslíte, že kdybych takhle z duše psala a nebyla tajně.... že bych se nedočkala společenského VYVRŽENĺ? 

Napište klidně že jo, nějaká reflexe by se mi hodila, jako jestli už jsem fakt až moc depresivní psychoprase. 

 

Děkuji, za 15 min mám online poradu, tak si jdu lupnout Neurol, protože... No proč? 

 

PŘECE SE NIC NEDĚJE. 

 

Zas se vám ozvu. 

 

Jak se máte vy? Prosím každého zabloudilce, aby mi napsat nějaký střípek, aktualitu z jeho života. :) 

 

Zatím jsem tu tajně.