Předem se omlouvám, že tohle bude článek dost intimního charakteru (čímž pravděpodobně přitáhne více nechtěné než chtěné pozornosti, ale i z tohoto se potřebuju vypsat světu).

Na jednu stranu jsem strašně ráda, že neřeším žádné existenční problémy. Daří se mi tolik nepít a zjišťuji, že mi to vlastně tolik nechybí. Jasně - dívám se na seriál, kde si někdo naleje skleničku, a dostávám chuť. Stejně jako s cigaretami, k nimž se naštěstí nevracím tak často, aby se staly mým problémem. Chuť tam prostě bude vždycky. Smířila jsem se i s variantou Vary. Nakonec i celkem s nadšením. S trochou sebestřednosti se musím pochválit a uznat, že jsem na sebe tak trochu hrdá, protože jsem myslela, že to bude mnohem horší.

A když už se statečně peru s alkoholismem a neobjektivitou, proč mi mé podvědomí nehodí pod nohy další mou debilní vlastnost? Chtíč. Intimní. Mám pocit, že na povrch vybublává zase něco, co jsem už dlouho neměla. Naposledy v únoru s Doktorkou, s níž nejsem po onom aktu (kromě pár krátkých zpráv pár dní po onom aktu). Mám upřímný strach z toho, že by se to zase mohlo zvrhnout v onu chronickou nevěru, kterou jsem měla s Déčkem. Proč, když nám s Lu ten běžný intimní život naprosto dostačuje?

Protože jsou pro mě vanilkové věci pouze část intimního života a nejde jimi nahrazovat tu pistáciovou část. A i když Lu nikdy žádné BDSM prakticky nezkoušela, na začátku našeho vztahu mi řekla, že rozhodně se nebude bránit tomu, abych jí onen svět ukázala. Až do této fáze to zní úplně v pořádku, že? Jenže...

Lu je submisivní. A já po onom aktu s Doktorkou cítila, že submisivita mi už úplně nevyhovuje a raději bych se stavěla do dominantní role. A i když s Lu občas při sexu máme sklony jedna druhou kousat, drápat a přetahovat se, pořád bych to úplně jako BDSM neoznačovala; resp. ono to spadá do toho rough body play, což je jedna z praktik, které do BDSM zasahují, ale pro mě je to spíš taková ochutnávka. Předkrm. Nic, z čeho by bylo moje pistáciové Já schopné žít nějakou delší dobu.

A tak jsem před pár týdny Lu naznačila, že bychom mohli zkusit rákosky, na které se mi v hříšné komodě už poměrně dost měsíců práší. Lu řekla, že prozatím by raději zůstala jenom u spankingu rukou, což jsem akceptovala - přece jenom - není radno na nikoho tlačit a spěchat. Jenže mám pocit, že i když projevím iniciativu jenom u té ruky, moc se toho nechytá. Což je opět v pořádku a nemá cenu ji přemlouvat, ale zároveň to ve mně budí mírně skeptický pocit.

Možná na to jdu ze špatného konce - možná bychom měli začít nějakou lehkou bondáží. Třeba jen zápěstím? Čímkoliv... vždyť ten záběr mám tak široký, že se spokojím (alespoň prozatím) s lecčím. A pak se uvidí; je lepší slyšet ne než nevím. Jenže mi začíná docházet trpělivost a současný stav mi nevyhovuje. A tak jsem se přistihla, že před usínáním přemýšlím nad tím, co bychom mohly dělat s Doktorkou, aby to ještě nebylo považované za nevěru.

Jako fakt, Karolíno?! Tohle máš zapotřebí? Obávám se, že za nevěru by Lu považovala asi cokoliv bližšího než obejmutí, a vlastně by ani nemuselo jít o nic fyzického. Pravděpodobně by špatně přijímala i pouze psychickou hru bez jakýchkoliv dotyků, pouze skrze vizuální vjemy. Pochopitelně. Na druhou stranu mě udivuje, že nad tímhle vůbec jenom přemýšlím. Už jen ta samotná myšlenka, že bych si s Doktorkou začala psát, byť ve zcela bezelstném duchu, mi působí výčitky svědomí a zároveň ve mně budí touhu před ní zase stát/klečet/ležet nahá, znehybněná, vydaná na milost a nemilost... DOST!

I kdybych odhodila všechny morální zásady a pravděpodobně poslední záchranné lano, které mi Vesmír nabízí v podobě Lu, co kdybych zase odcházela s pocitem, že to nebyla taková bomba, jak bych očekávala - že mi submisivita už nevyhovuje? Protože tahle verze je dost pravděpodobná. Co pak? Hledat jinde, než to něco v sobě ukojím? Najít si na tyhle věci ochotnou subinku, která zvládne mi nekomplikovat život? A jak se po tom budu moct podívat Lu do očí? Do těch jejích úžasných očí, od nichž bych nikdy nemohla očekávat zradu.

Pokud by tohle zůstávalo jen u fantazií, tak jsem klidná. Jenže já dneska ráno hledala naši konverzaci s Doktorkou na WhatsAppu a fakt jsem zvažovala, že bych jí jen napsala "Ahoj. Sorry, že jsem se už dlouho neozvala. Jak se máš?" A odesílala bych to se strachem, že to neskončí jenom u tlachání... a zároveň s touhou, aby to u toho tlachání neskončilo.

Právě teď mě napadá asi tisíc věcí, co bych v tomhle ohledu neměla dělat. A jen jedna jediná, kterou udělat musím. Jako vždycky - promluvit si s Lu. Třeba to nakonec nebude tak horké.

Jenže ono taková promluva je zároveň risk. Protože může nastat případ, že Lu se nebude cítit ještě dostatečně zralá na to udělat v tomto ohledu další krok. A díky tomu by mimo jiné mohla nabýt pocit, že mi to začíná chybět, a začít se bát, že mi přestává stačit. Že bych se mohla poohlédnout jinde. A nechci, aby z toho měla těžkou hlavu a dělala něco, po čem sama netouží - jenom kvůli mně, potažmo zachování našeho vztahu. Protože se mi s touto obavou už párkrát svěřila. A já ji vždy uklidnila, že to tak necítím. Jenže teď to skutečně cítit začínám...