Ne, že by se nic nedělo; jen jsem čekala, až toho ve mně bude tolik, že to přirozeně vypění a já si sednu k blogísku s tím, že teď to chci všechno vychrlit. A tak chrlím.

Abych se odrazila hned ze startu a všechno začalo dávat smysl už od začátku - mám podepsanou novou pracovní smlouvu. Seběhlo se to strašně rychle a napřed jsem si myslela, že jde o vtip. Jen, abych vás uvedla do obrazu - kdysi dávno předávno jsem posílala životopis firmě ve Varech, kde pracuje kamarádka od Lu. Bylo mi přislíbeno, že v rámci plánované restrukturalizace tamní firmy by se pro mě mohlo najít místo, za což bych byla vděčná, protože bych nemusela nijak násilně měnit své aktuální kariérní zaměření. Tehdejší tamní končící generální ředitel o mě zájem neměl, jeho zástupce (a jeden z možných nástupců však ano). Jenže.

Jenže onen zástupce se novým generálním ředitelem nestal a ona pozice byla obsazena kýmsi politicky vhodnějším. Tuhle skutečnost jsem se dozvěděla někdy v polovině března. Normálně bych se z toho opět hroutila, protože moje jediná naděje by tím padla, ale měla jsem dojezd z čerstvě absolvované intenzivnější kůry tabletek štěstí a přecházela na pravidelné. Chemoflegmatička. Prostě jsem nad tím mávla rukou díky euforii z hormonální rovnováhy. Však ono to jednou nějak dopadne.

A dopadlo. Onen zástupce generálního ředitele, který se nakonec nestal jeho nástupcem, to po svém nezvolení v oné společnosti zabalil. Čas plynul, já se mezitím bezúspěšně snažila pídit po tom, zda nastávajícímu generálnímu řediteli bude někde na stole ležet můj životopis. A na začátku minulého týdne mi zazvonil telefon. Volající paní se mě dotazovala, zda znám pana toho a toho. Málem jsem to zazdila, protože jsem zprvu odpověděla, že mi to nic neříká, resp. s ničím si to jméno nedokáži spojit. Ale nakonec mi bylo vysvětleno, že nastoupil do jejich společnosti a předal personálnímu oddělení reference a kontakt na mou osobu - a mně to docvaklo.

Domluvili jsme se na pohovoru, a tak jsem před týdnem vyrazila do Varů dřív. Když jsem se v minulosti dívala po pracovních příležitostech a monitorovala možnosti na internetu, nenarazila jsem na ně, protože jde o německou firmu, která se primárně soustředí na německý trh. I když s tím němectvím to taky nebude tak žhavé, protože jak jsem zjistila na místě, němčina se po mě chtít nebude - jeden z důležitých požadavků totiž vyplynul po zhruba patnácti minutách pohovoru.

U pohovoru byli čtyři lidi - paní personalistka, se kterou jsem mluvila po telefonu. Pan bývalý zástupce generálního ředitele ve firmě, která mě nechtěla, a který je nový vedoucí úseku, kam si mě vytáhl. Jakýsi pan jednatel, o jehož místě ve struktuře firmy nemám příliš představu. A pak paní, která celou dobu mlčela. A právě až po patnácti minutách začala mluvit. Rovnou rusky.

Upřímně jsem nečekala, že v německé firmě bude někdo mluvit rusky, ale jak mi bylo záhy vysvětleno, firma sice sídlí v NDR, ale většina nejvyššího vedení jsou Rusové, kteří se v devadesátých letech usadili v Německu a začali tam podnikat. Moje ruština není zase úplně hvězdná - na rozdíl od ukrajinštiny z ní nemám jazykovou zkoušku a byť rozumím všemu, při mluvení mi tam čas od času skočí něco ukrajinského, což ve formálním prostředí není úplně žádoucí. Takže byť jsem se snažila přepnout na ruštinu, nebyla jsem si moc jistá, jestli tím, co ze mě leze, bodíky spíš neztratím.

Ale pokud jsem je ztratila, nakonec jsem je nahnala skrze otce (což je mimo jiné snad první pozitivum, které mi do života dal), protože ruská paní se zeptala odkud pochází. A můj nemilý pan otec se narodil a rané dětství trávil na dědině hned vedle Kerče. To je na Krymu, kde je teď ten dlouhý most, který Ukrajinci neustále poškozují. Pro Rusy je to odjakživa Rusko. Takže i přes to, že se otec narodil na území, které po pádu Sovětského svazu spadlo pod Ukrajinu, mluvil ukrajinsky a v období od puberty do uprcání si mě a bratra se poflakoval na Ukrajině, bere ho ruská paní jako Rusa. Krym je jejich, můj otec byl jejich, a já jsem tím pádem taky jejich. Teda - do doby, než se jim hodí být spíš Němci, protože pak jsou Němci; i když v závěru si myslím, že i to Německo by nakonec považovali za Rusko.

Na němčinu jsem sice úplně levá, ale z toho krátkého Ich bin cosi směřovaného na trojici přísedících mužů jsem pochopila, že je se mnou spokojená. Jen jsem tedy musela slíbit, že tu ruštinu začnu pilovat, protože i to (naštěstí nejen to) byl důvod, proč mě chtěli vidět. Nakonec jsme se dohodli, že nastoupím až (už) od října, protože v pondělí jdu na tu operaci s kolenem a budu pevně doufat, že se už v září budu schopná stěhovat. Každopádně jsem včera podepsala smlouvu, takže je to oficiální. A v mé současné práci zároveň mají dost času na to, aby ze mě sejmuli všechno břímě závazků a delších projektů, které s radostí předám jinam.

A tak se aktuálně snažím myslet pozitivně, byť s farmaceutickou pomocí. A ono to funguje!