Od operace kolene je to sedmý týden; pracovní neschopnost jsem si vzala jen na čtrnáct prvních dní a pak byla oficiálně na home office. Ale co si budeme, té práce doma uděláte v tom nejlepším případě tak na dvě třetiny běžného výkonu, což se mi vzhledem k tomu, že potřebuju doklepat pár projektů, zaučovat náhradu a celkově zařídit kupu věcí před mým odchodem, úplně nehodí.

A tak jsem od minulého týdne (ne)dobrovolně ukončila home office. Chodím už bez fofrklacků, byť opatrně, při běžné chůzi prý ani není poznat, že by bylo něco jinak. Dobrovolně proto, že na mě vedení úplně s návratem netlačilo; pravděpodobně jim stačilo vědomí, že se nečinně neválím doma a jsem alespoň částečně pracovně angažovaná. Nedobrovolně proto, že jsem do práce utekla sama před sebou, protože doma mi z toho už začínalo hrabat.

Možná se na tom podepisovalo i to vedro, ale začala jsem třídit přebytečné věci. Pár kusů oblečení se mi podařilo prodat na Vintedu, něco jsem hodila k popelnicím, něco do sběrného kontejneru pro charitu. Prodala jsem dokonce i nějaký postradatelný nábytek a další věci, které jsem léta nepoužila a měla je doma jenom kdyby se někdy hodily. A při té příležitosti jsem zabloudila i do sklepa, kde na mě čekaly dvě menší krabičky, kterým jsem se vyhýbala jako čert kříži.

Nechtěla jsem si je brát už do Varů, na druhou stranu jsem si je chtěla nechat někdy... asi do důchodu, až se budu nudit a nostalgicky vzpomínat na mládí. V jedné z těch krabiček jsem měla uložené vyvolané fotky z časů pravěkých, svatební oznámení mých kamarádů a všechny další drobnosti, se kterými jsem se nechtěla onehdá rozloučit, a tak jsem si je schovala. V druhé krabičce byly vzkazy, které jsme si pravidelně psaly s Déčkem na dobré ráno, na rozloučenou i při jiných příležitostech. Těch pár dopisů, co jsme si vyměnily ku příležitosti svátků a narozenin. Téměř mi vyhrkly slzy, když jsem rozbalila obálku s přáním k mým narozeninám - k těm prvním, které jsme slavily společně - a kromě dopisu na mě vypadla i její průkazová fotka. To byla ještě doba, kdy se tyhle průkazovky nosívaly v peněženkách, a já po ní tehdy jednu takovou strašně dlouho žadonila. A pak jsem ji dostala v rámci toho přání, což jsem nečekala. Pár fotek z naší svatby, které jsme si tehdy vytiskly a vystavily. Dřevěná lžička, kterou jsem od ní dostala, ale špatně se mi s ní jedlo, tak jsem si ji schovala. A pramínek mých a jejích vlasů zapletené do sebe, což byl náš soukromý rituál v rámci oné svatby.
Až na věky, Adriano?
Prosím, moja najdrahšia.
A kam jsme to dopracovaly...

Vzkazy jsem si nafotila a odnesla do sběru. S pozvánkami na svatby a fotkami jsem se rovněž po jejich vyfocení rozloučlia. Jestli se tím budu chtít probírat v důchodu, tak už jenom přes obrazovku. Dopisy a hmotné věci jsem vrátila zpátky, to je to jediné, s čím se rozloučit nemůžu. Budou dál odpočívat v oné krabičce, až je jednoho dne někdo, kdo bude vyklízet mé sídlo, vyhodí za mě.

A právě v okamžiku, kdy jsem zavřela onu krabičku, mi docvaklo, že musím jít do práce. Protože se pouštím do melancholických vod, z nichž nikdy nevzejde nic dobrého. Že se musím zaměstnat přítomností a budoucností, abych se zase nevracela do minulosti. Teď je mi dobře a bude mi dobře i dál. Nemá cenu si to kazit, byť něčím tak křehkým a... dost.