Mám před sebou finální pracovní měsíc; poslední zářiový týden si beru dovolenou, abych měla čas na nějaké celistvější stěhování. Už teď mám hlavu zahlcenou organizováním co, jak a kdy přesunout, aby mě to co nejméně omezovalo, ale tak nějak mi to jde samo. Nestěhuju se přece poprvé, ne?

Vesmír však usoudil, že mi to trochu opepří trochou těch mezilidských vztahů a finančních komplikací. Protože proč ne, že?

První jobovka visí na mém liniovém manažerovi, který pravděpodobně plní částečně pokyn (či doporučení) vyššího vedení, ale zároveň se mi doneslo, že s tím přišel před své šéfy on. Celkem podstatná část mé mzdy je bonus za každý ukončený projekt. Výše tohoto bonusu záleží právě na našem liniovém manažerovi a je v něm zohledněno plno faktorů - oficiálně. Neoficiálně většinou prostě stanoví sumu dle zvyklosti a nic moc se nemění. Až doteď, protože výplata, která mi přišla, byla o nezanedbatelnou část menší než obvykle. Po kontrole výplatnice jsem vletěla na mzdovku a - samozřejmě, že vítr vanul od mého vedoucího.

Zastavila jsem se tedy za ním a bez skrupulí se ho zeptala, co se stalo, protože nevím o tom, že bych někde něco zanedbala a nebo polevila v pracovním nasazení. Neobratně z toho začal vybruslovat tím, že jsem měla home office (v květnu!), a že hlavně jsem ve výpovědní době. Svedl to na vyšší patra, a i přes to, že jsem měla informaci, že šlo o jeho iniciativu, nechtěla jsem ho tím konfrontovat, protože bych tím pravděpodobně odkopala mzdovou účetní, která mi to bokem naznačila. Dotčeně jsem se zeptala, jestli tedy s tímhle finančním postihem mám počítat i na další měsíce ve výpovědní lhůtě - tedy výplaty za odpracovaný srpen a září. S hraným lítostivým pohledem pokynul, že ano.

Mám sto chutí se na to vykašlat a začít to flákat. Jenže se zároveň obávám, že to by byl další podnět k tomu, aby mi vyplatil ještě menší nebo žádný bonus za ukončené projekty, čímž bych mu nahrála a sobě jen uškodila. Těch pár tisíc měsíčně firmu nevytrhne, ale pro mě je to významná komplikace. Zvlášť teď, když se budu stěhovat, na což spotřebuju většinu svých finančních rezerv. Upřímně jsem to od něho nečekala, protože se celou dobu tvářil přátelsky a bezelstně.

Druhá flákanec přišel po pár dnech. Mám... nebo jsem spíš měla kamaráda. Známe se už přes deset let, ještě z dob, kdy jsem s Déčkem žila v Brně. Vídali jsme se jenom párkrát do roka, protože chlastačky s ním byly vždycky náročné, což umocňovaly i přibývající roky. Pokud máte sloní paměť na blbosti a zároveň jste četli můj minulý blog před jeho zrušením, tak to byl ten kamarád, se jehož partou jsem byla dvakrát na chatě a vždycky toho litovala.

Kontakt s tímto kamarádem ochladl s příchodem covidu, mým přestěhováním do Prahy, pracovním nasazením a problémy s Vinařkou. Neměla jsem čas, prostor (a přiznávám, že nejspíš ani náladu) za ním jezdit do Brna. Snažila jsem se s ním udržovat kontakt alespoň na dálku a psát si s ním, ale to ho moc nebavilo.

Od covidu jsme se viděli jenom dvakrát. Poprvé těsně před mým stěhováním do Prahy, v půlce roku 2021. Tehdy jsem ho seznámila s Vinařkou a slíbila, že se za ním jednou za čas zastavím. Praha mě ale pohltila - nedobrovolné pracovní i dobrovolné mimopracovní povinnosti v důsledku války na Ukrajině, partnerské problémy s Vinařkou a rozchod, nová známost s Lu a víkendy trávené v Praze nebo ve Varech. Prostě jsem se do Brna nebyla schopná kloudně dostat. Snažila jsem se ho párkrát přimět, aby se zastavil za mnou, ale nechtělo se mu, což nikdy nenapsal napřímo, ale už ho nějaký pátek znám. Prostě výmluvy a hledání důvodů proč ne.

A tak jsem to nechala plynout a upřímně mi to asi ani nijak nechybělo. Vše se změnilo letošní jaro, kdy se mi ozval sám. Podle stylu psaného projevu byl opilý. Zahrnul mě výčitkami, že jsem na něho zapomněla, byl rozmrzelý a spíš mi připadalo, že si píšu s nějakou zhrzenou bývalkou než s kamarádem. Ale tehdy jsem to přešla s tím, že asi nemá svůj den, možná i těžší období. Trvalo to sice pár týdnů přerušovaného psaní a mých neúspěšných snah o telefonické hovory, ale nakonec jsme se dohodli, a já naše setkání spojila s výletem s Lu do Brna.

Přes předcházející skepsi jsem já i Lu uznaly, že to bylo nakonec super setkání. Vypadal mnohem lépe než jsem si pamatovala, několikrát básnil o budoucí svatbě a dokonce se neopil tak, jak jsem předpokládala, že se opije. Měla jsem radost, že na sobě tak zamakal, protože jsem měla z předešlé komunikace a přístupu pocit, že to s ním šlo z kopce.

Při loučení došlo na téma dalšího setkání. Nic jsem neslibovala a poznamenala, že reálnější bude setkání na nějakém pražském koncertě než to, že bych se za ním cíleně vydala do Brna. Brblal, ale pochopil to.

Čas plynul. V jedno srpnové ráno jsem na telefonu našla pár nočních zpráv, které měly zase ten teskný vyčítavý podtón jako na jaře. Odepsala jsem na to něco neutrálního, snažila se zjistit co se stalo, ale odpovědi jsem se už nedočkala... až do včerejšího rána, kdy jsem opět našla další opilé zprávy, tentokrát však už ostřejšího rázu. Urážel mě, urážel Lu, stavil se do pozice chudáka a celkově předvedl tak nechutnou manipulaci, že jsem to už nevydržela, a asertivním, ale stále slušným způsobem jsem odepsala, že až si uvědomí co to ze sebe vyblil a dá mi to vědět, že jsem ochotná to přejít.

Předpokládám, že dočkám-li se někdy reakce, budou to zase zprávy psané ve dvě ráno s dvěma promilemi. Ale kdesi v sobě jsem nad ním zlomila hůl. Začalo mi to všechno docházet. Ta jeho nabubřelost, egocentrismus hraničící s narcismem, ty jemné niance manipulace, kterými se mě snažil přitáhnout k sobě ve chvílích, kdy se mu zřejmě nikdo jiný nevěnoval. Zaměřoval se na mé staré hříšky a přešlapy, opakoval mi, že i když to někteří v našem okolí nebyli schopni akceptovat, že on mě bere takovou, jaká jsem a nevadí mu to, neustále se v tom hrabal. Snažil se být majákem na moři, v němž uměle vytvářel vlny, abych ho vyhledávala.

Vlastně nevím, jestli se s ním chci ještě někdy vidět. Za střízliva ho mám ráda. Dokonce i když spolu pijeme, není takový idiot. Ale jakmile si ve svých opilých nocích na mě vzpomene, je evidentně oheň na střeše. Možná jsem mu přišla na mysl zrovna v tu nejnevhodnější chvíli a jindy by se takhle nezachoval, ale nejsem si jistá jestli mu dokážu odpustit... spíš jen na to zapomenout. Ne potom, co mi to všechno došlo a začalo dávat smysl. A tu svatbu si taky může strčit do prdele...