Zdejší život mi za ten měsíc a půl začal postupně sypat pod nohy střípky, a já je teď sbírám a pomalu brousím. A protože předpokládám, že za pár let si tyto řádky budu (po několikáté) číst, chci si je tu zvěčnit, i když jde vlastně o prd. I když, kdo ví...

Lid karlovarský

Zdejší nátura je oproti Praze a Brnu celkem odlišná. Představte si, že žijete v za mě překrásném městě s nádhernou přírodou kolem, bohatou městskou zelení, solidním zázemím a občanskou vybaveností. Jen všechna ta ostatní města v okolí jsou osídlena buď cigány nebo lidmi z montoven, kteří se motají v cyklu práce-chlast-spánek. U Pražáků jsem se sice občas setkávala s takovou tou sebestředností ve stylu šlechty z Prahy a plebsu odkudkoliv jinud, ale Varáci jsou v tom takoví více koncentrovaní a připadá mi, že je ten jejich ostrůvek z ryzího zlata uprostřed kalného moře nutí mít nosánek až příliš nahoru. A taky jsem předpokládala, že se budu setkávat s řečmi typu A co tu budeš dělat, když jsi zvyklá na Prahu?, ale upřímně jsem se s touto větou setkala zatím jen dvakrát. Častější reakce je pochopení, že jsem se přistěhovala do Varů, protože Vary jsou přece nejvíc. Vůbec nemá cenu vysvětlovat, že nepocházím z Prahy - Brno je nejspíš moc daleko na to, aby si můj původ bral někdo k srdci, a ty tři roky v Praze nejspíš v očích ostatních přepsaly mou identitu natolik, že jsem prostě ta z Prahy. Občas si kvůli tomu připadám jako kdyby si vlastně nikdo nebral k srdci, co se mu vlastně snažím vysvětlit, ale... prostě si musím zvyknout na to, že to tak mají.

Lid pracovní

V práci si to začíná sedat, byť z toho nejsem zcela nadšená. Můj nejbližší kolega (ve smyslu náplně práce) dost často létá se svým dítětem po doktorech. Nezávidím mu to, protože má syna se středně těžkým autismem, kterému se rozjely další nehezké věci. Ve slabších chvilkách i přemýšlel, zda ho nedat do ústavní péče. Tři týdny tu nebyl a ani tento týden tomu moc nedává - pořád telefonuje a lítá po doktorech. Je mi ho líto a nezlobím se na něho, byť musím dělat vše sama namísto toho, abychom si to rozdělili. A přemýšlím, jestli to někdy bude lepší, protože zatím se to tváří tak, že je na začátku celkem dlouhé cesty, která možná nikdy neskončí. A jestli ano, tak to bude dost bolestivé zakončení. Tak nějak doufám, že to vedení vidí a ocení to v rámci prémií či osobního ohodnocení.

Našla jsem si tu dvě kochátka. Hetero, takže žádné motání hlavy, žádné náznaky či navozování bližších přátelství. Prostě mi jen rozjasní den kdykoliv je vidím. Jedné z nich je čtyřicet a to něco, co z ní vyzařuje, nemohu popsat jinak než absolutní přitažlivost. Je hovorná, ne úplně chytrá, ale fyzicky neskutečně atraktivní. A druhá mi zase připomíná Déčko za mlada, když jsme spolu začínaly. Chladná, odměřená, ale taková neposkrvněná, čistá. Žádné motání hlavy, jen několikavteřinové rozptálení.

A pak tu je neotesaný ajťák, který kdykoliv mě vidí, zvolá "Paris Hilton!" Je mi to trapné spíš kvůli tomu, kdo to omylem slyší, a je nucen tomu věnovat nevyžádanou pozornost. Zaprvé nemám ráda Paris Hilton, zadruhé mě to přirovnání spíš uráží, protože se rozhodně nepovažuji za něco tak umělého, a zatřetí to je prostě buranské. Snažím se na něho být hodná, protože nikdy nevím, kdy ho budu potřebovat. A tak jsem začala být konstruktivní a když nedávno opět na mě přes půl chodby rozjařeně zavolal, zavolala jsem na něj zpátky "Gerard Depadieu!" On se zaraženě zastavil a nejistě se ptá "Myslíte jakože za mlada, že?" A já jsem jen smutně zakroutila hlavou, že rozhodně nemyslím Gerarda za mlada. Od té doby mi dal kupodivu pokoj a mluví se mnou normálně... alespoň v rámci jeho sociálních dovedností.

Jsem stará?

Ve vlně několika drobných okamžiků jsem si uvědomila, že stárnu. Ono uvědomění spočívalo nejen v tom racionálním konstatování, které vysypete z rukávu kdykoliv o tom někdo začne mluvit, ale já si to uvědomila tak nějak i vnitřně, pocitově. Jednoho rána jsem hleděla do zrcadla. Na svoje vrásky, které se mi dělají u očí, když se začnu smát nebo je mhouřit. Ty mi nevadí a mám je ráda. Ale štvou mě vrásky na čele. A to ráno byly tak nějak hlubší, delší, výraznější...

K tomu se celkem rychle ochladilo. A já zimu nemám ráda, protože nevím, jak se obléci. Na jaře, léto i podzim jsem to vychytala. Ale doteď jsem nenašla svůj zimní styl. Většinou vypadám, že jsem právě přišla někde ze sjezdovky či z běžek; ve sportovním oblečení se v zimě cítím nejlépe. Necítím se dobře v dlouhých textilních kabátech, necítím se dobře ve výrazněji prošívaných bundách. Prostě mám pocit, že jen co začne pršet, začnou promokat a prochladnou. A tak většinou spoléhám na tyhle sportovní bundy, které však ale nejsou úplně... prostě podle Lu nemám odlišený zimní šatník do sekce město a sekce příroda. A tak Lu usoudila, že to zkusíme změnit. A protože se Lu umí fakt krásně oblékat, takže jsem si nechala poradit.

A v tu chvíli to přišlo. Dala jsem na doporučení poměrně hovorné prodavačky a nasoukala na sebe jednu prošívanou bundu, která byla taková... prostě jiná. A při pohledu do zrcadla jsem se sama sobě najednou strašně líbila. Nebyl to sice vůbec můj styl (o němž v předchozím odstavci tvrdím, že jsem ho stále nenašla), ale... prostě to tam bylo. Jenže Lu mé nadšení nesdílela a před prodavačkou, která bundu už málem markovala, mi řekla, že se pro ni když tak vrátíme. A na očích jsem jí viděla spíš něco ve stylu o tomhle si musíme promluvit. A jen co jsme vyšly z obchodu, tak jsem si to uvědomila. Já jsem vypadala jako přiznaná čtyřicítka. Navíc taková, která do obchoďáku přijela SUV, zaparkovala ho v podzemní garáži a na kterou čeká doma o deset let starší manžel a dvě děcka ve věku čtrnáct a dvanáct let s tím, že strávíme víkend na naší horské chatě. A Lu mi to následně po mé definici jenom se smíchem potvrdila. Do čtyřicítky mám(e) ještě čtyři roky a ta bunda by byla pečeť. Začínám panikařit.