V jednom z předešlých článků jsem zmiňovala, že mám v kanclu kolegu, kterému se vedení snaží naznačit, aby dal výpověď. Trochu se to vybrušuje, protože v tomto názoru není management zajedno, a někdo další nad ním naopak drží ochrannou ruku. A tento kolega mi začíná ležet v žaludku hlavně kvůli tomu, že zjevně ležím v žaludku já jemu.

 

Je to jeden z nejstarších zaměstnanců; a hlavně vysloužilý voják, na čemž dost často staví hodnotu svých názorů. Na to ale nikdo neslyší, protože se obecně ví, že to byl jeden ze zastánců hesla "Kdo nekrade, okrádá rodinu," a v armádě skončit hlavně musel, protože tam prý udělal nějaký průser, který vyžehlit už nešel. Takže všichni se mu pod vousy smějí, což on nechce vidět a dál si jede tu svou.

 

Napřed jsem mu zvedla mandle tím, když se (ne ode mě) dozvěděl, že mám větší osobní ohodnocení za práci než on. Sice na rozdíl od něho tu já něco dělám, ale to on přes svoje nabubřelé ego není schopen vidět. Mně samozřejmě do očí nic neřekl, ale když jsem tu nebyla, prý se z toho celý den nemohl vzpamatovat. Přede mnou rovněž prohlašuje věci ve stylu manželství pro všechny, ale po mém odchodu z kanceláře cituje nahlas články proti LGB a nenechává na mně nit suchou.

 

Tohle vím jenom proto, že i ostatní ho nemají rádi, a tak raději uvedou Karolínu do reality než aby mě nechali žít ve sladké nevědomosti. Jsem za jejich důvěru ráda a zároveň mě onen kolega nechává chladnou. Všichni totiž víme, co je zač. Nemá nad mým profesním životem prakticky žádnou moc a jediné, čím by mi mohl uškodit, je pomluvení mé osoby před tím někým z vedení, kdo na jeho řeči dá. A s tím stejně nic neudělám.

 

A tak se nám tu rozjíždí taková hra na intriky - i když pro mě to spíš představuje držet si ho dostatečně od těla, ale zároveň v něm nevzbudit dojem, že jím pohrdám. To mimo jiné i proto, aby ostatní v kanclu neměli pocit, že tu je dusno. Tento týden u nás začaly létat nemoci - takže jsem takhle při pondělí s tímhle idiotem v kanclu sama.

 

Do toho si před týdnem o víkendu můj nejbližší kolega zlomil na sjezdovce dvě žebra a klíční kost a snad nějak poškodil plíci. Aktuálně je pořád v nemocnici po operaci, druhá ho čeká, a já přemýšlím, jak dlouho tu na práci ve dvou zůstanu sama. Protože se to hned od minulého pondělí totálně sere. Pan vedoucí se prý ostatních nenápadně ptal, jestli to zvládnu sama, a ze strany ostatních mu bylo řečeno, že určitě. Možná jsem si tím u něho šplhla, ale zároveň to znamená, že situace se nebude řešit do doby, než někde něco podělám.

 

Našla jsem si skvělou praktickou lékařku. Na preventivní/vstupní prohlídce jsme se začaly bavit o prášcích na nervy, které beru, a já zafilozofovala, jestli to nejsou jenom růžové brýle, abych z věcí kolem neměla moc těžkou hlavu. Odpověděla mi prakticky ihned, že pokud jsou to brýle, díky kterým zároveň jsem schopná fungovat lépe než bez nich, možná na ty věci kolem sebe budu mít větší vliv než v případě, že bych si z nich jen dělala těžkou hlavu. A to mě neuvěřitelně nakoplo.

 

Co mě však moc nenakopává je počasí, v důsledku čehož mám zase svoje alkoobdobí. Nevypiju toho sice moc, za to ale piju denně. Do toho jsem si našla dvě duše, s nimiž sem tam taky zajdu na nějakou tu sklenku - svého doučovatele ruštiny, což je takový nesmělý čtyřicátník, který se osměluje po vypití druhého piva, a s jednou nerdkou, s níž vzájemně ještě hledáme vhodný komunikační kanál, ale už třikrát jsme byly na vínu. Hurá - mám tu první divný kamarády!

 

O jednoho jsem však nejspíš definitivně přišla. O něm jsem psala taky už v jednom z minulých článků. Dlouholetý kamarád, který mě dost nevybíravým způsobem bombardoval v opilosti vyčítavými textovkami, že na něho nemám čas a vůbec - všechno špatně. Tehdy jsem mu odepsala a on si to nepřečetl. Tak v sobotu večer mi z ničeho nic napsal, že mu vypadla parta na jeden z koncertů v Brně, a že by strašně rád šel se mnou. Jak nezištné, že?

 

Jenže já mu připomněla, že tu máme ještě něco nedořešené z minula. Dělal blbého - doslova pod tou mou dlouhou zprávou, kterou do té doby (a předpokládám, že ani doteď) nepřečetl. Tak jsem mu napsala, že si to má laskavě přečíst. Napsal, že nechce, a začal mi volat. Nějakým záhadným způsobem jsem ale v sobotu večer měla jiné věci na programu než okamžitě řešit něco, co on půl roku ignoroval. A tak jsem mu to nevzala - tak, jak mi to nebral on, když jsme se kdysi dávno domluvili, že si zavoláme. Konec konců - vše měl napsané v oné odpovědi, kterou odmítal číst. Dostala jsem tedy několik kusých zpráv s dalšími urážkami a následnou blokací. Jenže jelikož je to idiot, ráno jsem mu odepsala přes jinou aplikaci, kde si mě nezablokoval. Doteď nepřečteno.

 

Uznejte, že přátelství, které je projevováno způsobem, kdy působím jako náplast na uvolněný čas nebo jako plán B vykoupené tím, že jsem povinná si jednou za čas nechat přes textovky nadávat v rámci špatného alkostavu asi není úplně atraktivní nabídka, po které sáhnete. Předpokládám, že dojde-li na mě někdy řeč mezi našimi společnými kamarády (kteří ho pravděpodobně rovněž postupně odstřihávají), bude ze sebe dělat toho chudáčka on, zatímco já budu prezentovaná jako největší svině. Ale tak nějak mě to úplně neštve - po vzoru Déčka zkouším pálit mosty tam, kde seznám, že máme už to nejlepší za sebou a další kontakt by byl spíš jen skuhrání nad starými dobrými časy, kdy naše sociální interakce byla na vrcholu.