Vy, kdož jste viděli seriál Office (a nejspíš i vy, kdo jste ho neviděli) možná znáte tu scénu, kdy se Toby z personálního vrátí zpět na svou pozici, a šéf Mike ho nečekaného a nezvaného přivítá záchvatem No! God! Please! No!? Pokud ne, našla jsem to za vás. Pokud ano, určitě si rádi zopakujete tuto dvanáctivteřinovou epickou miniscénu.

Přesně tento pocit (a málem i takový záchvat) jsem měla minulé pondělí. Byvoj byl toho času už týden na neschopence a předpokládalo se, že další tři týdny bude. Jak už možná tušíte - nebyl. Otevřela jsem ráno dveře do kanclu, a on tam seděl. Pozdravil mě chraplavým hlasem, protože mu dělali něco s krkem. Byl tam, i když tam být neměl. Nedala jsem na sobě znát žádné překvapení, ale vnitřně jsem křičela. Měla jsem mít celý duben bez Byvoje. Nemám. Měla jsem jenom týden bez Byvoje a i za to bych měla být vděčná. A jsem, ale radši bych v tom čase bez něho pokračovala. Dělal by to pro svoje dobro - odpočinul by si doma, nabral by nových sil, uzdravil by se... ne, je mi to jedno. Prostě jsem ho tu nechtěla.

Takže teď už je to zase týden, co okupuje svou židli, a jenom jako kulisu si pouští rádio Blaník. Nesnáším rádio Blaník! Snažím se to přehlušit svou hudbou, ale odchází mi reproduktory, takže jen co přijde výplata, koupím si nějaké nové levné chrchláky a zabalím se do náruče black metalu bez toho, abych musela kancelářskou sponkou šťourat ve vypínači těch starých, a hledat vhodnou pozici tak, aby hrály.

Další jobovka - můj nejbližší kolega - tehdejšího času na neschopence - měl přijít do práce minulé úterý. Přišel až ve čtvrtek. Proč? Neptala jsem se. Byla jsem ráda, že konečně došel. Radost mi vydržela asi hodinu, kdy si ho zavolal náš liniový manažer s tím, že má převáděnou dovolenou z minulého roku. Jelikož dálkově studuje výšku, měl v plánu si tu dovolenou vyčerpat hned v únoru na zkouškové. Jenže kvůli neschopence si ji nevybral, a tak mu tam visí doteď. A u nás se stará dovolená neproplácí, takže od pátka ji čerpá. A čerpat ji bude (díky svátkům) až do 28. dubna. Takže další dva týdny tu budu opět sama. Ve čtvrtek díky tomu v práci neudělal vůbec nic a celé to tu prokecal s ostatními. Tedy - kromě toho, že skartoval papíry, které jsem po dobu jeho nepřítomnosti neskartovala, a pustil si počítač, aby se mu aktualizovaly Windows. Celkem tři měsíce tu budu zaskakovat za dva, a firma mi smrkne odměnu 16,5 % navíc. Kdyby to aspoň byla částka z platu za každý z těch tří měsíců, s tím už by se dalo pracovat, ale ne. Prostě dostanu v jedné výplatě o 16,5 % víc než běžně za měsíc beru, protože to tu tři měsíce držím za dva. A to mi to chce velevedoucí Štír ještě dát písemně s potřesením pravicí, což mě pravděpodobně čeká zítra. Už chybí jen konfety, holubice a celá nastoupená firma.

Zdálo se mi po dlouhé době o Déčku. Prostě mezi námi bylo vše urovnané a normálně jsme se bavily. Bylo mi strašně dobře. Cítila jsem vnitřní klid a mír. Ráno jsem vstala a uvědomila jsem si, že jsem už nějaký čas neviděla její Instagram. A zjistila jsem, že si ho pravděpodobně zrušila, což mě naopak rozesmutnilo. Bylo to pro mě vždycky takové ukonejšení, že žije šťastný život (i s ohledem na tu zkreslenou instarealitu). Možná si dává jen digitální detox. Každopádně je to další etapa od mého odchodu, se kterou se tak nějak vypořádávám. Kdyby se to stalo před pár lety, nesla bych to asi hůř. Ale je to už pět a půl roku, tak mnohé vzal čas, byť chladnou mě to taky pořád nenechává.

A tak si tu kňučím a doufám, že prodloužené volno a zlepšující se počasí mi přivede do cesty nějaké rozveselovadlo.