Z mých pracovních zápisků se tu začíná stávat tradice. A zase - je to dobře, protože skuhrám jen nad prací. Nad prostředí, v němž trávím přes třetinu svých všedních dnů. A ještě nad nesmysly - včera jsem se chvilku bavila se známou, a mám se vlastně strašně dobře. Alespoň, co se týká mezilidských vztahů na pracovišti.

Nejbližšímu kolegovi budu říkat Moták. Není to nic originálního, ale vlastně to vystihnuje dokonale celou jeho podstatu. Má všechno pomotané, sám je pomotaný, všechno pomotá. Inu - v pondělí Moták nic nepomotal. Plnila jsem úkoly, co jsem si naplánovala týden předtím, a jelikož jsme měli nějakou práci mimo kancl, aspoň jsem ho nechala řídit. V úterý jsem byla na celodenním školení. Měl na starost jeden jediný úkol. Na jeho obhajobu musím říct, že sice nebyl nikterak složitý, ale byl hodně pracný.

Ve středu nám zvonil telefon - posral to. Resp. ne, neposral to úplně, ale přehlédl jeden jemný detail a... vlastně ano, posral to. Takže to celou středu opravoval už správně, zatímco já dělala na všem ostatním. Ukázala jsem mu navíc, jak bych postupovala já, protože má tendence si věci zbytečně komplikovat a... i přes to si to dělal po svém a zbytečně si to komplikoval. Celý den za ním někdo lozil - ajťák Depardieu, co na mě nevolá Paris Hilton od doby, co jsem mu začala říkat Depardieu. Otylý pomalý flegmatický kolega, co nám má být do budoucna posilou. A oba si s ním dlouze povídali, zatímco on plnil ten svůj jednoduchý, ale pracný úkol. Ne, tentokrát to už neposral, ale trvalo mu to celý den.

Vlastně ho dělal i ve čtvrtek, a to mi už praskly nervy, protože ve středu jsem vše ostatní dělala já, zatímco on si povídal, a do toho teda plnil onen jednoduchý, ale pracný úkol, a vypadalo to, že čtvrtek bude ve stejném režimu. A tak jsme mu řekla, že jedeme půl na půl, a prostě polovinu práce, co přišla, jsem mu přenechala. Takže když dodělal to, co se s ním táhlo už od úterý, vrhl se na svou půlku. A samozřejmě se v tom začal ztrácet a vše motal - charakteristicky pro Motáka. Zeptal se mě, jestli mu s tím můžu pomoct. Souhlasila jsem, ale řekla mu, že jsem zadání nečetla, a že mi má tedy říct, s čím mu mám konkrétně pomoct. Jenom něco zakňoural a motal dál. Po dalších deseti minutách se mě zeptal podruhé, jestli mu můžu pomoct. Zopakovala jsem svou předešlou odpověď. Teď mi aspoň naznačil, čeho by se má výpomoc měla týkat.

Vyměkla jsem a prostě to udělala, zatímco on kňoural, funěl a bručel nad svou částí půlky, kterou si opět motáním zkomplikoval. Opět ho musím obhájit - dnes, v pátek, už si sám dobrovolně polovinu práce vzal a dokonce se v tom nejspíš nezačal zamotávat. Alespoň ne hned na začátku - nechvalme dne před večerem. Příští týden tu s ním ještě budu, ale pak ho tu na další týden nechám samotného. A upřímně se děsím, co mě tu čeká, až se vrátím z dovolené. Je to snad poprvé za můj kariérní život, kdy si beru dovolenou, a už dopředu se bojím stavu pracovních povinností po návratu. Část práce na příští týden jsem ho nechala naplánovat, protože kdybychom nestíhali, musel by je přesunout na ten další týden, kdy budu mít dovolenou, tak ať si to když tak dopředu rozmyslí. Ano - máme za sebou půlku pracovního dne a naplánovaná je jeden z pěti úkolů. Obávám se, že si ty čtyři potáhne s sebou, zatímco nepočítá s tím, co se může nakupit ještě příští týden.

Kolega, co za sebe posílá spojku ve formě své vedoucí, se neočekávaně objevil na schodech. Zrovna jsem vycházela ve dveřích a on něco hustil do asistenta našeho líniového šéfa. Ten, když mě viděl, řekl nahlas "Však jí to můžeš říct sám," a byl nejspíš rád, že mi předal štafetu. Bylo mi jasné, že do něho hustí stížnost na onen přežitý standard, který jsem se snažila sabotovat. A tak jsem s ním po cestě do druhého patra naší firmy hodila řeč, že příště má přijít sám. Pochybuju, že to udělá, protože kolegové v kanclu s ním mají své zkušenosti. Třeba jeho hysterické výlevy, když mu nebrali telefon, protože měli zkrátka na práci něco jinéhl. No, nemohu se dočkat.

Včera jsem se při rozhovoru s onou známou s prvního odstavečku zmínila, že se tyhle pracovní záležitosti snažím brát jako nějakou komedii - že vždycky, když přijde nějaká jobovka, čekám jenom kdy se to ještě o stupínek víc vyhrotí. Nevyšiluju pak totiž, když se to opravdu o stupínek víc vyhrotí, ale spíš se tomu směju.

A možná lepší, když je pořád čemu se smát, než nad tím i přes to všechno brečet...