Po týdnu stráveném v krkonošských horách jsem dnes opět otevřela dveře do kanceláře. A... nikde nikdo. Moták má tento týden dovolenou. Byvoj má dokonce dva týdny dovolenou. Asistent líniového manažera má tento týden dovolenou. Je tu prakticky jenom líniový manažer. A to je dobře, protože můj návrat do reality tak není zatěžkáván zbytečnými sociálními interakcemi s hovornými kolegy, protože líniový manažer toho moc nenamluví.

Jenže než jsem z oné reality vůbec vypadla, dalo mi to dost práce. Psal se předminulý pátek. Moták se od rána tvářil nešťastně. Jak sám později řekl - měl toho hodně. Ne v práci, ale doma. A protože to byl můj poslední den před dovolenou, nechtěla jsem být na něho zlá, a tak jsem ho příliš neusměrňovala, což se mi následně vymstilo.

Hodinu (!!!) před koncem pracovní doby se mě totiž zeptal, zda může jeden z našich společných úkolů označit jako dokončený. Já mu odpovídám, že pokud ho splnil, tak samozřejmě ano (tyto zbytečné dotazy jsou u něho obvyklé, takže jsem se nad tím zprvu nepozastavovala). A ten blb se na mě otočí a polohlasem špitne "Já myslel, že jsi to udělala Ty...".

Asi si dokážete představit, co se mi v tu chvíli prohnalo hlavou. Měla jsem sto chutí popadnout nejbližší propisku a píchnout mu ji do stehna, aby se konečně probral. Ale neudělal jsem to, protože jsem si uvědomila, že jsme to společně nevykomunikovali. On totiž ihned po zadání toho úkolu vypadal, že na něm dělá - plnil totiž do posledního puntíku všechny vzorce chování, které vykazuje, když pracuje. A já tak měla za to, že dělá na tom jednom onom úkolu. Ne, nedělal - on dodělával něco z předešlého dne (což bych já měla nejspíš hotové už v ten předešlý den, ale musela jsem dělat něco jiného).

Ptám se ho tedy, kde jsou data, se kterými mám pracovat, pokud ten úkol chci ještě dnes (hodinu před koncem pracovní doby !!!) dokončit. On, že mi to dával přece na mou flashku. A já si vzpomněla, že tu flashku jsem dopoledne smazala, protože jsem na ní měla uložená i data, která už jsem nepotřebovala. Ano - při mazání jsem se nepozastavovala nad tím, jestli ta data ještě potřebuji, ale vycházela jsem z toho, že na mou flashku prostě nic nového nenahrával, a že si to bastlil po své ose. Problém našeho systému je takový, že kvůli technickým omezením ta původní data po vykopírování na flashku už nejsou běžným způsobem dostupná (ano, je to nešťastné), a musíme kvůli tomu volat správci serveru, který tam v páteční odpoledne pravděpodobně už stejně nebude.

Zvedla jsem tedy telefon, a zavolala ajťákovi Gerardovi Depardieu s tím, že bychom potřebovali obnovit smazaná data z flashky. Ano, Paris Hilton si nejspíš něco smazala. Musela jsem si to vyslechnout a jelikož jsem něco potřebovala, musela jsem to i vytrpět bez keců. Čekám tedy poníženě, až se Gerard z IT oddělení dovalí, a budu si muset vyslechnout jeho narážky na blbé blondýny i naživo. Jenže co čert nechtěl - Moták najednou překvapeně špitne: "Jé - já to mám na své flashce." Takže já tu dělám v pátek odpoledne haló, volám sem poníženě Gerarda, a to jenom kvůli tomu, že Moták si pomotal flashky a MYSLEL, že to dal na mou, zatímco to měl celou dobu na své. Gerarda jsem tedy otočila hned ve dveřích s tím, že už jsem to zvládla sama - vtípky se nekonaly.

Je pátek, 55 minut před koncem pracovní doby, a Moták mi do ruky nesměle vkládá svou flashku a důvěru v časné splnění úkolu. A tak ho začínám plnit. Líniový manažer odchází domů dřív.

Je pátek, 45 minut před koncem pracovní doby, a zazvoní mi telefon. Volá mi kolega z odloučeného pracoviště, jak že to vypadá s mou částí úkolů na jednom projektu. Říkám mu, že líniový manažer, který před deseti minutami odešel domů dřív, mi ještě ráno říkal, že ten velký projekt padá. Vysvětlím -

Vedení mělo dva dny před oním pátkem vizi v jednom velkém projektu, a bez jakékoliv ochoty ke konzultaci s plebsem (námi) ho odstartovalo. Protože to tu už mám celkem zmáknuté, bylo mi hned od začátku jasné, že to je pro nás příliš velké sousto, a nejsme schopní to splnit. Ne - nepřekvapuje mě, že vedení nemá přehled o našich kapacitách a možnostech. Mě už nepřekvapuje téměř nic. Když jsem měla možnost, vyjádřila jsem se k tomu. Bohužel u toho nebylo nejvyšší vedení, ale jenom to líniové z vedlejšího úseku. A to, když vidělo, že paní Karolína do toho kecá, mě poprosilo, zda bych jim s tím přece jenom nepomohla, protože podle nich bychom to zvládnout měli. A jelikož jsem já v tu chvíli neměla žádná tvrdá čísla, skrze která bych jim své tvrzení dokázala, a jelikož možná (nechtěně) budu zaměstnankyní měsíce, nezbylo mi nic jiného, než na to kývnout.

Ano, mohl to udělat někdo jiný. A MĚL to udělat někdo jiný. Ale proč tím zaměstnávat své lidi, když jde kolem cizí Karolína, které to můžeme narvat? Přece nechce, aby si někdo o případné zaměstnankyni měsíce myslel, že je neochotná! Udělala jsem to tedy - hned za čerstva. Splnila jsem své a pustila to z hlavy. Ve čtvrtek odcházel líniový manažer na poradu vedení, kde se měl mimo jiné probírat onen vizionářský projekt. Mluvili jsme o tom spolu, rovněž byl názoru, že na to nemáme, a že se to bude snažit ostatním vysvětlit. Porada se jim protáhla, a tak jsme se už ve čtvrtek neviděli.

Nicméně v pátek ráno mi říká, že to ostatním vysvětlil, a že celý projekt padá (vysvětleno - jsme časově o dva odstavce výše). Je pátek, 45 minut před koncem pracovní doby, a v telefonu se kolega z odloučeného pracoviště ptá, jak že to vypadá s mou částí úkolů na onom vizionářském projektu. Tvrdím mu, že má asi staré informace, protože na včerejší poradě vedení zaznělo, že od něho upouštíme, jelikož můj líniový manažer přece všem vysvětlil, že na to nemáme kapacity. Oponoval mi, že on takové informace nemá, a poslal mi přístup do onoho projektu, abych to viděla černé na bílém.

Je pátek, 43 minut před koncem pracovní doby, a já nevěřícně hledím na polovičatě rozpracovaný vizionářský projekt, o němž mi pár hodin zpětně ještě líniový manažer tvrdil, že nebude uskutečněný, protože se na tom nejvyšší vedení dohodlo. Ba co víc - v tabulce úkolů je i moje jméno u úkolů, na nichž jsme se rozhodně s vedoucím vedlejšího úseku nedohodli! Ten imbecil, pravděpodobně v důsledku neznalosti problematiky, mi zadal úkoly, ke kterým nejsem ze své pozice nejen oprávněná (byť vím, jak se plní), ale o kterých jsem ho přesvědčovala, že jsou naprosto zbytečné, protože na onen projekt nemáme kapacity! A i dle popisu úkolů je evidentní, že sám tomu rozumí asi jako já kvantové fyzice.

Je pátek, 41 minut před koncem pracovní doby, a já volám našemu líniovému vedoucímu, který odešel před 14 minutami, jak je možné, že mi ráno něco ve dveřích řekne a odpoledne je to naprosto naopak. Opakuje mi, že na poradě jasně zaznělo, že se do toho nebudeme pouštět.

Je pátek, 39 minut před koncem pracovní doby, a já letím za líniovým manažerem vedlejšího úseku (který mi zadal ony nesmyslné úkoly, aniž by mi to dal vědět), ale narážím na zamčené dveře. Asi to zabalil taky dřív. Je přece pátek odpoledne. Otáčím se tedy na podpatku a letím za našim nejvyšším Veleštírem. Není tam. Je přece pátek odpoledne. Naštěstí vychytávám na chodbě alespoň jeho zástupce, kterého hned ženu do jeho kanceláře, abychom si to tedy vyjasnili. O žádném upouštění od vizionářského projektu neví - naopak - mělo na poradě zaznít, že co nebudeme zvládat my, to budeme outsourcovat. Připadám si jako kráva, protože před dvěma minutama mi líniový manažer tvrdí něco, co mi o dvě minuty později neguje ten, kdo na té poradě měl taky být. Veleštíra s tím naštěstí neotravuje a uklidňuje mě, že v pondělí je taky den. Problém je, že v pondělí mám dovolenou a budu mít tedy týdenní výpadek.

Je pátek, 31 minut před koncem pracovní doby, a já volám kolegovi z odloučeného pracoviště, který mi dal do projektu přístup, že pravá ruka neví, co dělá levá, a že tedy moje část úkolů prozatím alespoň papírově platí, ale rovnou to budu tlačit na outsourcing, protože tím nehodlám ztrácet čas. Není to moje pracovní náplň, nejsem k tomu oprávněná, nemám(e) na to kapacity - to vedení zatím neví, jelikož nemám ani v tu chvíli tvrdá čísla k tomu, abych jim to dokázala (protože celou dobu jsem žila v tom, že je nebudu potřebovat, když jim to měl líniový manažer vysvětlit na poradě). Kolega na druhém konci je spokojený, protože mu sděluji, že v pondělí je - dle zástupce Veleštíra - taky den. Já u toho sice nebudu, ale to nikoho nejspíš nevzrušuje.

Je pátek, 26 minut před koncem pracovní doby, a Moták si ze stolu nesměle bere svou flashku s tím, že ten úkol, který jsem s telefonátem 45 minut před koncem pracovní doby odložila, dodělá v pondělí, protože vidí, jak jsem zhroucená v židli, nehýbu se a snažím se zhluboka dýchat.

Je pátek, 18 minut před koncem pracovní doby, a já telefonuju líniovému manažerovi, že bude určitě nejlepší hned v pondělí zajít za vedením, a vysvětlit jim, jak celá tahle situace vznikla (protože zřejmě teda asi blbě slyšel), že určitě za 18 minut nestihnu svou část úkolů a příští týden tu nejsem. Ujišťuje mě, že si to s ostatními vysvětlí, a co bude moct, to udělá on, jeho asistent nebo Moták. Byvoje raději nezmiňuje - ten by to akorát posral nebo odbyl.

Je pátek, konec mé pracovní doby, a já vyvztekaná, vysílená a neskutečně nasraná odcházím domů balit, protože hned druhý den vyjíždíme s Lu do Krkonoš. A ano - objektivně to tam bylo hezké. Subjektivně jsem pochopila, že se nedokážu uvolnit a zapomenout na práci. Mrzí mě, že jsem si za ten týden psychicky neodpočinula, byť jsme si to v rámci možností obě užily.

Je pondělí ráno - můj první pracovní den po dovolené. V kanclu nikdo není - až na líniového manažera, který na naši aférku z předminulého týdne už nejspíš zapomenul. Dívám se do vizionářského projektu. Na mých úkolech se nic nezměnilo. Jdu se tedy líniovému manažerovi připomenout s tím, že některé mé úkoly jsou mimo mou pracovní náplň, nejsem k nim oprávněná a nemám(e) na ně kapacity. Rozpomíná se, souhlasí a pobaveně na celé to nedorozumění vzpomíná. Jo, to tehdy byla sranda, jak jsme se na té poradě asi nepochopili. Během dne se na to podíváme - zatím se mám zorientovat s tím, co mi tu Moták přichystal.

Je pondělí, téměř šest hodin po začátku pracovní doby. Líniový manažer vedlejšího úseku nám konečně bere telefon a odkazuje nás na svého asistenta, který úkoly do systému zadával, protože on si už (alibisticky) nevzpomíná na čem jsme se dohodli. Asistent nám potažmo sděluje, že on si naopak na zadání velice dobře pamatuje, a že to bylo velmi obecné ve stylu Karolína obstará dort, aniž by bylo řečeno cokoliv dalšího. A protože v takových případech je zvyklý rozepisovat dopředu připravené úkoly, udělal to i tentokrát. Přitom jsme byli s jeho manažerem domluvení jenom na tom, že Karolína zjistí pár receptů k upečení korpusu, případné alergeny, a obepíše pekárny v okolí. Jenže když jako manažer nerozumíte procesu pečení dortu, můžete za onen dort považovat jenom korpus. A pak to má nějak vypadat.

Nicméně už teď je jasné, že moje prognózy se naplnily. Nemáme na to a budeme se muset sakra snažit, aby onen vizionářský projekt nebyl v závěru ztrátový. Protože se v něm vzhlédl nějaký píčus z Německa, který tomu rozumí ještě méně, než kdokoliv odtud.

Jediným pracovním pozitivem dneška je, že mi byla přislíbená další jednorázová odměna ve výši 15 % mého měsíčního platu. Proč? Netuším. Neptám se. Radši už nikoho na nic.