Nechtěla jsem si dávat nějakou povinnou sociální pauzu, během které se nebudu stýkat s nikým novým. Nejsem ten typ, který po zlomeném srdci (naději, duši... ať už se prostě láme cokoliv) je půl roku zalezlý doma nebo se potlouká po známých, ale o nových kontaktech nechce nic slyšet. Zároveň jsem sítě nerozhodila proto, abych se vrhala do vztahu. Jen jsem prostě dostala hlad po nových příbězích, tvářích, hlasech. Ve vší slušnosti, samozřejmě. Jsem hodná holka (bojící se karmy).

Nečekaně rychle se mi ozvalo nečekaně dost děvčat. Do inzerátu jsem napsala, že hledám někoho na trávení volného času a formy, prostřednictvím kterých bych tento čas trávit chtěla. O potenciální známosti jsem se vůbec nerozepisovala. Sama se na to necítím. Ani na tu krátkodobou; už nejsem nejmladší a ty hodnoty se mi za těch pár let posunuly trochu jinam.

Padly jsme si do oka s jednou dívkou. Pracovně bych jí říkala třeba... Vlčice. Možná bych jí nemusela dávat žádné jméno, ale třeba o ní ještě někdy budu psát a nerada bych se vyhla pozdějšímu označování jako Ta z toho článku z 27. 2. 2023, vzpomeňte si. Vlčice bydlí kousek za Prahou, takže s přestupy a dalšími patáliemi souvisejícími s MHD to máme k sobě zhruba hodinku. Na mapě sice co by kamenem dohodil, ale vítejte v Praze.

Je vyšší než já (což při mých poctivých 180 cm je ocenitelný bonus) a rozumíme si v mnoha věcech. Koníčky máme spíše kompatibilní než stejné, ale myslím si, že i tak bychom po oťukávání časem našly funkční kompromis. Přístup k životu máme dosti podobný, se zkušenostmi ze vztahu to je přirozeně rozdílné. Ona si zvykla na delší partnerskou samotu, zatímco já jsem ještě po poněkud čerstvé změně. Ale jak jsem už psala - všemu chci nechat volný průběh.

K našemu setkání došlo celkem narychlo, protože mé plány na víkend padly ve čtvrtek, a tak jsem jí napsala, zda by neměla zájem se vidět. Původně měla i ona sice jiný program, ale k němu kvůli špatnému počasí nedošlo, a tak jsme se v neděli sešly. Vinařka v pátek odjela do Plzně a původně říkala, že se chce v neděli vrátit dřív, aby se stihla připravit na náročnější pracovní týden. A protože jsem si nebyla jistá, zda se nevrátí domů dřív než já, napsala jsem jí, že budu běhat po venku.

Rande? zněla její reakce na WhatsAppu.

Napsala jsem, že bych tomu tak rozhodně neříkala, že zkrátka jen hledám někoho se stejnými zájmy.

Ty tu díru potřebuješ zaplácnout hodně rychle.

V tu chvíli jsem to už nevydržela, a naznačila jí, že o ní se taky nedá říct, že by nějak dýl čekala. Jasně, mohla by argumentovat tím, že s jejím amandem si už psali od prosince, možná už před tím, ale na druhou stranu jsem jí mezi řečí po rozchodu vždycky řekla, že si rozhodně nehodlám hledat žádnou vážnou známost. Ani nevážnou. Prostě tomu chci nechat volný průběh. Nechápu, proč bych měla sedět doma na zadku a čekat, až se mi oficiálně (rozuměj podle ní) uleví.

Už mi neodepsala. I přes to, že než jsme se dostaly k tomuto tématu, psaly jsme si docela hezky. O tom, jaký jsem měla pátek a jakou mám sobotu. Ona o sobě nepsala nic. Představte si situaci, kdy klidně ležíte se svým novým partnerem v posteli, může to být vlastně pár minut po sexu, a vyčítáte své čerstvé ex, že je schopná hledat si nové KAMARÁDKY, z nichž jedna by jednoho dne mohla být i něco víc. Nechápu to. Připadne mi, že si na jednu stranu chce užívat nové známosti, na druhou stranu žárlí na to, že bych to dělala obdobně.

S Vlčicí to bylo fakt fajn. Šly jsme na oběd (skorovegetariánka!), prošly jsme se po venku, i když bylo strašně hnusně, povídaly jsme si o životě, vztazích, mládí, práci, studiu. Byla jsem z její osobnosti nadšená. Upřímně. Pak jsme zašly na pivo, a když jsme se později loučily, řekla jsem si o objetí. A dostala ho. A v tu chvíli se mi spustila v hlavě ta kýžená pozitivní chemická reakce. Mix hormonů štěstí. Stačily dvě vteřiny. A když jsem se pak vracela domů, ještě asi hodinku jsem měla drobný přihlouplý úsměv. Užívala jsem si to. Nic si od toho do budoucna neslibuju, ale... prostě jsem tohle strašně dlouho nezažila. Roky. Navíc jsem si to užívala bez výčitek. Když se mi tohle spouštělo s Vinařkou, vždycky jsem současně s tím cítila tíhu svědomí vůči Déčku. Teď to bylo čisťounký! Ještě když píšu tuhle větu, jsem z toho zase nadšená. Zároveň vím, že tomu nesmím podlehnout, že si tím nesmím nechat motat hlavu, že to je prostě jenom shluk hormonů, jejichž názvy bych si v životě nezapamatovala (Vlčice jo, protože dvě vejšky!). Ale prostě... juch :)

Každopádně i přes to, že původně Vinařka psala, že chce přijet později, přijela zase až večer. Asi půl hodiny potom, co jsem domů přišla já. Takže kdybych jí nenapsala, že vůbec někam jdu, mohly jsme si onu konverzaci o zaplácávání děr odpustit. Naše setkání by se nedalo označit za vřelé. Snad jen, když jsem jí vyprávěla o kočkách, trochu pookřála. Zeptala jsem se, jaký měla víkend, a ona řekla, že fajn. Že bohužel nestihla oběhnout obchody s oblečením, protože se nedokopala vyjít ven. Že hráli hry na konzoli. A na oplátku se zeptala mě, jak jsem se měla, a zda mám novou známost. Odpověděla jsem, že jsem se měla hezky, že sympatie proběhly, ale že to rozhodně nebudu lámat přes koleno a nechám tomu volný průběh.

A že na příští víkend mám domluvenou schůzku v Ústí nad Labem s tím, že tam jedu spíše ze zvědavosti, protože mi ona pisatelka připadne zajímavá z psychologického hlediska (nejspíš vzpomínka na mé bakalářské studium), jelikož je prostě... zvláštní. Což je. Chytrá inteligentní holka, co má ale nějaké dlouhodobé citové trauma. Udržuje si odstup, ale zároveň navrhuje setkání, protože si nerada píše přes internet. Upřímně mě tam ta zvědavost táhne - jen kvůli zkušenosti. Navíc tam přespím u kamaráda, kterého jsem dlouho neviděla.

"Takže si magorka našla magorku," poznamenala Vinařka, když jsem jí to řekla. "Chceš ji jako zachraňovat nebo co?"

Vím, že má Vinařka za sebou z minulosti celkem špatné zkušenosti se vztahem s člověkem, který měl psychickou diagnozu. Chápu, že k těmto lidem může mít nějakou přirozenou averzi, má s nimi negativní zkušenost. Spíš jsem začala přemýšlet, proč mě nazývá magorkou. Ale v diskusi nechtěla pokračovat, tak jsem to nechala být, snažila se jí opět vysvětlit, že si nehledám známost a věnovala se spíš lehčím tématům nebo mlčela.

Když jsem šla spát, objala jsem ji a řekla, ať se o mě nebojí. Odpověděla, že se o mě rozhodně nebojí. Takovým divně sarkastickým tónem. Nekomentovala jsem to, a šla si lehnout. Po asi deseti minutách mi to nedalo, a šla jsem se jí ještě zeptat, co tou magorkou vůči mé osobě myslela. Ne vyčítavě, prostě jenom ze zvědavosti. Jako důvod k zamyšlení. Řekla, že o tom nechce diskutovat a netvářila se, že by fakt chtěla. Odpověděla jsem, že jsem si to chtěla jen poslechnout a ne o tom vést dialog. Na chvilku se zamyslela, a pak mi řekla:

"Ty seš v tom stresování úplně jako Tvoje matka."

Nejspíš tím narážela na všechny ty situace, kdy jsem nad ní stála a kázala jí, že nechává všechno na poslední chvíli, že spoustu dospělých věcí řeší laxně. Když trávila příliš mnoho času s chlapci, stresovala jsem kvůli tomu, že mám problémy s důvěrou a že tímhle ji zrovna dvakrát nebuduje. Stresovala jsem vždycky, když jsem měla pocit, že mě neposlouchá. A vím to. Nesnáším to na své matce, ale zároveň se s tím snažím něco dělat u sebe. Jenže když se vám partnerka šestkrát vychrápe s nějakým svým kamarádem, tak se to na vás podepíše - třeba tím, že začnete stresovat kdykoliv jde ven s někým dalším, kdo podle všeho odpovídá dalšímu takovému kamarádovi. Vím, že občas stresuju, že věci mohou dopadnout špatně, a že většinou špatně nedopadnou, ale to neznamená, že nebudu dělat vše pro to, aby špatně dopadly. Jí prostě život ten zadek ještě nenakopal. Mně jo. Proto stresuju. Kurva!

Ale přijala jsem to jenom se smířlivým "Hm, to máš pravdu a vím to. Všichni jsme produktem svých rodičů. Já i Ty. Je potřeba si to uvědomit a pracovat s tím."

Bylo mi jasné, že ji moje narážka i na její neduhy netrkla. Tyhle věci jí nedocházejí ani ve chvílích, kdy jsem jí to říkala napřímo.

Pak se mi omluvila, že s tou magorkou to asi přehnala. Když jsem odcházela, ještě dodala "Ale".

"Ten styl, jakým se oblíkáš... tím magorka trochu jsi." Zprvu jsem nechápala, co je na mém stylu špatně. Mám ho prakticky stejný od puberty, byť teď si mohu dovolit o něco dražší a kvalitnější věci. Argumentovala jsem tím, že ne každý je příznivcem drahých parfémů a francouzského stylu, jako Vinařka (musím uznat, že zrovna tomuhle asi rozumí).

"O tom nemluvím. Mluvím o tom, že na jednu stranu se oblíkáš pořád jenom do černé, působíš nedostupně a povýšeně. Ale schováváš tím tu svou křehkost a rozpolcenost, tu svou hysterii. To mi připadně absurdní a vtipný."

Upřímně jsem poděkovala a šla spát. Nebo o tom alespoň přemýšlet. Ano - má svou premenstruační fázi - je kritičtější než obvykle a o týden později by to třeba takto neřekla. Možná byla naštvaná na to, že jsem neseděla doma na zadku, a že ani příští víkend nebudu, i když jí opakuju, že to je ve vší počestnosti. Jako by mi nevěřila. Možná byla vystresovaná z očekáváného náročného pracovního týdnu. A možná ji třeba něco nefunguje s novým amandem. Nic zásadního, ale třeba tam není něco podle jejích představ. Ať je to jakkoliv, nemělo cenu se s ní o tom bavit. A nevím, zda to cenu mít bude.

Vzhledem k tomu pracovnímu vypětí to s ní nechci rozebírat během týdne. O víkendu doma nebude. A vlastně si ani nejsem jistá, zda bychom se někam dobraly. Prostě zvolím její strategii. Vyslechnu si ji, ale nijak vášnivě o tom nebudu diskutovat. Přijmu to a zamyslím se nad tím (to už její strategie není). Je to její názor, který se jednoho dne třeba změní. Ale možná taky ne. Nejsem si jistá, jestli dokážu být s někým kamarádka, když si o mě myslí takové věci. Na druhou stranu to třeba tak nemyslela. Prostě je toho na ni moc. Moc všeho; ať to všechno je cokoliv.

Co se týká toho stylu... vlastně měla pravdu. Ne, že by přišla s něčím novým. Tahle teorie létá světem od nepaměti. Většina mého šatníku je černá (nebo tmavě šedá). Vždycky byla a vždycky bude. Skrývám tím nějaké své jizvy? Pravděpodobně ano. Nejsem žádná černá vdova (i když to mi občas Vinařka taky říkala). Kontrastuje to s mými světlými vlasy. Tenhle styl se mi líbí. Nenosím na sobě motivy lebek, pavučin, netopýrů a podobných záležitostí. Prostě jenom odstíny černé a šedé. A možná to společně s tmavší rtěnkou a tetováním může vytvářet pocit nedostupnosti, odměřenosti a nějakého drsňáctví (i když křivák jsem naposledy nosila tak před deseti lety). Na druhou stranu to neznamená, že jsem taková i uvnitř. Neskrývám to, o svých citech a pocitech mluvím prakticky s kýmkoliv. Že na první pohled působím jinak? No a co...

Možná na mě jenom nechce nechat niť suchou. Možná je problém vlastně v ní a ne mně. Déčko nosila dost černé, Vlčice taky. Jsme prostě černuchy. Mám ráda svůj divnej styl. Je mi (skoro) pětatřicet, ale to nezmanená, že se budu oblíkat jinak.

Duhovým barvám su věrná, ale moja oblúbená je černá.