V předešlém článku to sice vypadalo, že kvůli řešení hypotéky a podpisu smlouvy jsem neřešila nic jiného. Ale od té doby a dokonce i mezi touto dobou jsem se samozřejmě zvládala (a musela) věnovat i jiným věcem.

V první řadě to byly pracovní pijavice... jakože chlastanice, chlastačky, akorát se tam nechlastá, ale jenom pije. Náš vedoucí má s ostatními vedoucími dobré vztahy, a jelikož jsme malé pracoviště, zvou nás čas od času i jiné týmy na pijavice. A zatímco minulý rok jsem byla na jedné pijavici s vedlejším oddělením a pak na minipijavici naší, kde jsem pila jenom já a Byvoj (achjo), tak letos se s tím roztrhnul pytel. A jestli předpokládáte, že jsem se jich všech zúčastnila a zavírala je, tak se šeredně pletete. A ani já bych před pár lety nevěřila, že něco takového kdy pronesu, protože bývaly časy, kdy jsem nevynechala jedinou možnost se opít.

Pravdou je, že čím jsem starší, tím víc ráda usínám ve své posteli. První pijavice s vedlejším oddělením byla přes noc v jakémsi našem smluvním rekreačním středisku, a mně se do toho příliš nechtělo, protože už jsem dopředu věděla, že tohle bude první v sérii dalších, co budou následovat. Naštěstí mi do toho vstoupila dvoutýdenní neschopenka (viz předminulý článek). Šéf onoho vedlejšího oddělení mě má sice rád, a tak mi říkal, že se mám zastavit aspoň odpoledne na nealko, ale... no, prostě jsem do toho nešla a byla ráda, že mám od práce klid. Sice jsem si nemohla popovídat s některými tamními kolegy i mimopracovně, ale co už - určitě bude do budoucna lepší příležitost.

Následující týden jsem začla na pár sklenek se svou mladší nerdovskou kamarádkou a její druhou nerdskou kamarádkou, kterou občas brává s sebou, a která je ještě mladší než ona. Takže já - 37letá husa, sedávám u stolu s 25letou husou a 20letou husou. A ano, věk občas hraje roli, protože sem tam něco plácnu, a ony na mě hledí těmi nechápavými očky a přemýšlí, co jsem tím vlastně myslela. A jelikož pijí dost pomalu a já už mám své tempo, stává se, že mám druhý den miniokénka. Sice se to týká třeba jenom pár úseků cesty domů, případně pár chvilek u stolu, ale i tak jsem si občas nejistá, jestli jsem neplácala něco nepatřičného. Ale bavíme se se mnou pořád a já si jsem jistá, že už mé opilé já se taky umí chovat. Snad.

Další týden byl ve znamení hned dvou pijavic. Náš tým si řekl, že vyrazíme na teambuilding, a Veleštír nám posvětil dokonce dvě noci. Jakože dobrý - kluci mají možnost utéct na dvě noci od rodin, ale já nemám upřímně chuť utíkat ani na jednu, protože s Lu se v týdnu stejně vidíme minimálně a radši usínám v obložení koček než za chrápání kolegů. Kdo se mě však ptal na můj názor, že? Ale co Vesmír nechtěl (a já uvítala) - cca tři měsíce jsem byla přihlášená na třídenní školení v Norimberku. A oni měsíc před konáním termín posunuli o dva týdny dál, takže mi to plynule navazovalo na onen třídenní teambuilding. A to jsem se tedy šprajcla, protože jeden den jet do Děčína, tam být dvě noci, a třetí den se kodrcat z Děčína kamsi do Německa, kde mě nabere skopčácký kolega autem a svezu se s ním do Norimberku se mi fakt nechtělo. Takže jsem to udělala tak, že jsem jeden den jela s kolegy do Děčína, druhý den se vrátila po vlastní ose do Varů, a třetí den jela svou károu z Varů do Německa, kde už mě nabral právě onen kolega do služebáku, a dofrčeli jsme do Norimberku. Win-win.

Každopádně teambuilding v Děčína byl na jednu noc až až. Dorazili jsme tam, kluci začali vařit guláš, a já se odebrala do ulic sehnat si něco nezvířecího. Když jsem se vrátila, bečka už byla naražená, všichni funěli, užívali si gastrodemenci a že vyrazíme na túru. Vyrazili jsme na túru - naplánovanou na 5 km, protože víc se jim jít nechtělo. A vrátili se zpátky na ubytování, kde se pilo dál. Poprvé jsem byla u toho, kdy se můj nejbližší kolega Moták opil a - já s ním asi nechci příště moc pít. Dá si dvě piva a je na mě celkem hnusnej. Hnusnější, než bývám já na něho střízlivá (nebo s jakýmkoliv množstvím alkoholu v krvi). Ale protože jsem hérečka, nakonec jsem to tak nějak ku zábavě všech zahladila a zbytek večera se s ním už nebavila. Byvoj samozřejmě luxoval vše, co mu přišlo pod nos, a hlavně co nemusel platit. Toho zadarmo tam bylo poměrně dost, protože náš líniový manažer slavil kulatiny a měli jsme s sebou oba potenciální kolegy (budu jim do budoucna říkat Dlouhý a Široký), kteří to brali jako zápisné. Byvoj byl zase slizsky přátelský a v jednu chvíli před všemi prohlásil, že mám přece plnou kancelář opravdových přátel. Tím myslel Motáka, sebe, líniového manažera a jeho asistenta, a zřejmě i Dlouhého a Širokého. Otvíral se mi nůž v kapse, ale když jsem viděla Motákovo uchechtnutí, diplomaticky jsem to nechala být a s úsměvem pokynula, že jsem jakože vděčná.

V noci jsem toho moc nenaspala, protože samostatný pokoj pro mě nebyl k dispozici, a tak jsem si mohla vybrat - buď budu spát v prostorech toho sálku, který byl středobod všeho dění, nebo v pokoji pro dva, kde ale chtěl spát i líniový manažer, který brutálně chrápe, nebo v pokoji pro čtyři. Pokukovala jsem sice po sedačce v sálku, jenže on si ho už dopředu bez mého vědomí zamluvil Moták, který tam začal s nadšením nafukovat svoji obří matraci. Navíc bych mohla jít spát až ve chvíli, kdy ostatní vypadnou. Při pohledu na Širokého mi bylo jasné, že bude řezat stejně, jako náš manažer, a tak jsem ty dva nahnala na menší pokoj a doufala, že moji další tři spolunocležníci - Byvoj, Dlouhý a asistent manažera - budou v noci ticho. Byvoj byl ticho, Dlouhý byl ticho, ale asistent manažera chrápal, protože ho bolelo rameno, a tak spal na zádech. Výborný. Jelikož jsem toho moc nenaspala, ráno jsem vstala jako první, a s energeťákem jsem s sebou plácla na sedačku v sálku - Moták neMoták na matraci. V poledne jsme pak s Dlouhým (který mohl z rodinných důvodů taky jen na jednu noc) dorazili zpátky do Varů.

Školení v Norimberku však bylo o to lepší. Za naše oddělení (a pravděpodobně i za celou pobočku) jsem byla nominována na koordinátorku implementace AI. Proč já? Protože náš šéf si všiml, že celkem často opravuju Motáka ohledně jeho práce s ChatGPT, který používá naprosto běžně k banálním věcem, ale jeho výsledky jsou tragické, protože ho používat neumí. A protože jsem se párkrát zapojila do jejich ranních diskusí o blbostech, když se o AI začali bavit. Nejspíš jsem začala působit, že tomu rozumím. Proto mi jednoho dne šéf oznámil, že to konzultoval s Veleštírem, protože z německé centrály přišel stranický úkol - nominovat za pobočku někoho, kdo vidí do našich procesů, a zároveň rozumí AI. Ne, že bych z toho byla nadšená - někteří zdejší manažeři se pořád ještě nesmířili s tím, že porady se dělají přes videokonference. Ten, kdo z nich mě nemá rád, mě už nebude mít rád tuplem. Naštěstí jsem jen konečný článek řetězu, a více méně budu dostávat pokyny shora. Prostě taková prodloužená ruka, která zdejším boomerům vysvětlí, že tu práci, kterou zvládala donedávna cvičená opice začne nahrazovat zlý počítač. Stejného ražení jsem však podle ohlasů u večerního stolu nebyla sama, takže jsme měli důvod se alespoň se skopčáky z ostatních poboček opít. Sice kvůli mě museli mluvit anglicky, protože němčina není moje nejsilnější stránka, ale s každou další sklenkou to bylo snažší a snažší. Druhý den jsem však měla takovou opici, že jsem radši hned po školení zalezla na pokoj a vylezla až další den, kdy jsme po obědě vyráželi směr domov.

A další týden se měla opět konat další pijavice s dalším z našich oddělení - opět přes noc. A mně se tam zase nechtělo. Vnitřně jsem si opět posteskla, že to není jenom na večer, kdy se všichni podle svých možností rozprchnou do svých domovů, ale oficiálně jsem se vymluvila na naši dobročinnou organizaci. Pár dní na to jsem však vyrazila za svými bývalými kolegy do Prahy, kteří mě pozvali na popracovní posezení, a které jsem naopak viděla velice ráda. Autobus z Prahy do Varů mi sice jel o půl deváté, ale oni se v ten čas začali zvedat všichni, takže i kdybych si sháněla přespání, asi by to bylo nakonec zbytečné. Dva týdny na to jsem mířila do Brna za dalšími svými bývalými kolegy, kteří si na mě vzpomenuli, a tady jsme to naopak táhli až do dvou do rána, takže když jsem se ráno probudila u tety s bolehlavem a oknem ze zpáteční cesty, rychle jsem přepočítávala klíče, peněženku a mobil v kapse. Ale zvládla jsem to na autopilota nejspíš bez ztráty kytičky. Vítězství.

Do konce roku mám v plánu vytáhnotu do ulic už jen třikrát - jednou se svými nerdskými mlaďačkami, jednou s učitelem ruštiny někam ke stánku s punčem, a jednou se svým bývalým spolužákem z pražského inženýrského studia, který bydlí - jak jsem na začátku roku zjistila - kousek od Varů. Jo, a vlastně ještě s klukama z práce na odpolední posezení, protože Vánoce a konec roku. No, na to, že na to mám něco málo přes měsíc to bude asi celkem náročné i přes to, že každý den padnu do svých peřin.

Když teď na ten svůj minulý časový rozpis hledím, divím se,  že ještě žiju. A nebudu lhát - i tehdy mi bylo celkem ouzko. Když to spojím ještě s létáním kolem hypotéky a přepisu, divím se, že jsem to přežila. Možná bych se měla po vzoru ChatGPT pochválit, ale dělat to nebudu - ještě bych byla namyšlená.