Jsou to dva týdny od mého posledního vstupu. A za ty dva týdny se toho opět stalo strašlivě moc; vesměs pozitivního, ale přikradlo se i trochu negativ. Těm jsem se sice snažila chtě nechtě vyhnout, ale tentokrát se necítím za nic vinná. A pokud ano, tak upřímně jen trochu.

Začnu jen krátkou vsuvkou o tom nerande v Ústí nad Labem z minulého víkendu. Bála jsem se, že to bude promarněný čas, ale nakonec z toho byl celkem fajn den. Sice se už asi nikdy neuvidíme a nebudeme mít potřebu spolu asi nijak hlouběji komunikovat, ovšem obě jsme si z toho odnesly to své. Já minimálně spoustu vnitřních témat k přemýšlení ve sprše. Co ona? To už je na ní. Tím asi nemá cenu se jakkoliv zaobírat.

Čím má cenu se zaobírat je však Vlčice. I přes to, že při loučení na konci našeho prvního setkání se mi v hlavě spustila pozitivní chemie, při komunikaci s ní používám spíše rozum. Nemám tam tu jiskřičku, kterou bych potřebovala, aby se ve mně zažehlo něco víc. Fakt je super na pokec, je s ní sranda, fyzicky bych si zvykla; fyzickou přitažlivost bych zcela upřímně do budoucna v případě našeho vztahu označila za možný průšvih, protože jedna věc je one night stand, kde se snese leccos a druhá věc je trvalý vztah, kde do jisté míry je potřeba trošku víc, a to i přes to, že se ten druhý skutečně snaží na sobě makat. Bála bych se totiž, že by se ve mně v případě špatného vnitřního nastavení zase mohl spustit ten zabíhavý instinkt plynoucí z dlouhodobé nespokojenosti. Ona Vlčice na sobě fakt maká, dře, ale... já to tam prostě necítím no. Mám z toho špatný pocit, protože si říkám, že jsem moc vybíravá a pokrytecká. Jsem sice děvka, ale snažím se s tím žít.

Druhá věc, co mě na Vlčici odrazuje je skutečnost, že mi připadne názorově a emočně nekonzistentní. Tváří se strašně vyrovnaně, odměřeně, nad věcí. Napsala mi, že pokud nám nenaskočí vzájemně chemie, že se nic neděje, že v tom případě si mě klidně nechá jako kamarádku. Že zcela pochopí, pokud si budu držet odstup, protože ona to tak mívá též. Že se nemám bát toho, že by neubrzdila svoje city, že už je dost stará na to, aby se s tím poprala. Kvůli absenci té jiskry bych do toho šla nejspíš z rozumu. A tomu se chci chtě nechtě vyhnout. Proto jsem si držela odstup a občas, když jsem měla pocit, že ve svých psaných myšlenkách ulétá tam kam nechci, snažila se ji držet při zemi. O tom, že tam necítím tu jiskru jsem jí i napsala. A vzala to. Nebo se tak aspoň tvářila. Bohužel jsem možná byla až moc sdílná, moc podporující, moc otevřená.

Pár dní po mém prozření ohledně Vlčice a jejich neduhů se stala ještě jedna důležitá věc. Napsalo mi jiné děvče s tím, že stále váhala, zda se ozvat či ne. Ale že se tedy nakonec odhodlala. Napřed jsem nad tím mávla rukou, protože je až z Varů (původem z Mostu, takže vazba na Prahu žádná), což je dost z ruky. Na druhou stranu jsem si řekla, že si s ní aspoň budu psát, abych neměla blbý pocit. A světe div se - začaly jsme si rozumět mnohem víc než bych čekala. Jakože hodně moc. A přitom ta komunikace je taková nenucená, přirozená, upřímná. Prostě nám ze sebe začalo vzájemně plesat srdéčko a příští víkend se chceme vidět (tento totiž měla už zabookovaný a já též).

Protože jsem už byla ostražitá z prvotní zkušenosti s Vlčicí (i Vinařky), začala jsem fakt hledat redflagy hned od začátku. Jenže ať se snažím jakkoliv, prostě žádné nenacházím. Ano - ona je uklízecí víc než já, ale prý je na můj přístup zvyklá (prý!). A má problémy s osvojením si důvěry, což plně chápu a snažím se ji budovat hned od začátku. Protože jsem sama zažila, co za svinstvo to může být skrze Vinařku. Vykřičník může bliknout ve chvíli, kdy se jí svěřím alespoň letmo, že i já jsem to hodně podělávala s Déčkem. Na druhou stranu už to pár let je a já jsem přece jen jinde. Ale připadne mi hloupé jí o tom vůbec neříkat. Možná jen ne úplně detailně. Nechci ji ještě pojmenovávat, možná to nosí smůlu (viz Vlčice).

S Vlčicí jsme se tento víkend opět viděly; přistupovala jsem k tomu v čistě přátelském duchu - vždyť jsme si o tom přece psaly. Rovněž jsem se jí zmínila v předchozím týdnu o tom, že jsem se zakoukala jinde, a ona to vzala s humorem. I když nebylo zrovna hezky, prošly jsme se po Praze, zastavily se na kafe, pak jsme se zase procházely a pak jsme zapadly na pivo. Jenže u třetího piva začala být Vlčice lítostivá a začala se svěřovat, že se jí líbí ty, kterým se nelíbí ona a že zase o ni jeví zájem ty, které nepřitahují ji. Tak nějak mě trklo, že do té první skupiny zahrnuje i mě. Snažila jsem se jí připomenout, co všechno jsme si o tomhle tématu napsaly. Že mi chybí jiskra (o fyzické přitažlivosti jsem se fakt nezmiňovala), že ona psala jak to chápe a připouštěla i možnost, že zůstaneme jen kamarádky. Jenže se v rámci té diskuse motala pořád ve stejném kruhu. Pak odešla na záchod a bylo vidět, že se chce nejspíš vybrečet. Vrátila se ale zjevně nevybrečená a naopak úplně v klidu. Začala si zase dělat srandu, že určitě jsem mezi tím psala do Varů a tak. Prostě jsme si dál povídaly, jakoby se nic nestalo. Přesto jsem se jí ještě několikrát snažila uklidnit a podpořit.

Vypila pět piv, já tři a odebraly jsme se na zastávku, odkud ji čekala cesta domů. Všechno bylo v klidu, kecaly jsme, byla sranda, a když se blížil její spoj, obejmula mě. A při tom objetí mi zašeptala, že se mnou by si to dokázala představit. Rychle jsem se jí podívala do očí, ale hned se mi jí zželelo, a tak jsem ji odejmula ještě jednou z druhé strany a snažila se jí utěšit, že jsme přece spolu už o tom mluvily. Když nastupovala, tvářila se smutně. Ale když mi pak mávala z okna, zase působila, že s tím je v pohodě. Tak jsem se též usmála a zamávala jí.

Jenže záhy mi přišla SMS s poněkud vyčítavým podtextem. Odepsala jsem, že tohle rozhodně nebudeme řešit teď s alkoholem v krvi. A Vlčice souhlasila, avšak podotkla, že za střízliva to bude mít beztak obdobně. A od té doby se pro jistotu nebavíme, protože já to s ní aktuálně hrotit nemíním. Chápu, že se možná zamilovala a snažila se to nepřipouštět, ale já se k ní snažila být transparentní, racionální a držet si odstup. Jenže možná je to také tím, že ona toho v životě moc hezkého nezažila, a tak každá podporující fráze či milé slůvko mohla brát úplně jinak, než bylo původně myšleno. Ale cítím se nepochopená a naopak se necítím tak, že bych si s ní hrála.

Jsem přesvědčená i o tom, že bych se s Vlčicí do ničeho nepouštěla ani v případě, že by se mi neozval nikdo další. Nechci mít vztah ve stylu sice to nemusí být úplně v pohodě, ale aspoň to zkusme. Chci vztah, kde budu cítit, že se možné překážky nebudou už od začátku tvářit jako fatální. Ano - vzdálenost do Varů není ideální. Na druhou stranu Vinařka taky dojíždí do Plzně a co jsem pochytila, tak i Déčko měla po mně vztah na dálku s tím, že nakonec se přestěhovala zpátky na Slovensko ke své nové známosti. Nechci si malovat vzdušné zámky, ale jsem přesvědčená o tom, že dáme-li se dohromady s dívkou z Varů, rozhodně ten vztah neskončí na tom, že to máme k sobě daleko. A naopak - jsem přesvědčená o tom, že s Vlčicí tu nejistotu fyzické přitažlivosti (i když pro jiné je rozhodně přitažlivá), absenci jiskry a možný dopad její názorové a emoční nestability už teď vidím jako možný veliký průšvih. Jen ona to má zkrátka postavené jinak a připadne mi, že mě neposlouchá.

Nebojuji na dvou frontách. Nemíním bojovat na dvou frontách. A rozhodně se do takového boje nehodlám nechat ani zatáhnout.

- Všimla jsem si, že jsi ještě neměla žádnou narážku na Most.
- Já totiž pocházím z Brna.