Představte si, že pilotujete letadlo. Je úplně jedno co nebo koho máte na palubě, ale ručíte za to, že to něco nebo někoho dostanete do cílové destinace včas a v bezpečí. Napřed zjistíte, že budíky a přístroje ukazují mírně jiné hodnoty. Zaposloucháte se do zvuku kokpitu a slyšíte něco, co tam být nemá. Ve vzduchu cítíte nějaký neobvyklý zápach. A pak se podíváte z okna a zjistíte, že motor začíná doutnat. Vyskočíte a necháte to letadlo spadnout i s tím, co má na palubě? Nebo se budete snažit doletět co nejdál a zkusíte nouzově přistát i přes to, že letadlo může začít hořet?

Dnes je to sedmý týden, co není Moták v práci. Jeho zranění ze začátku minulého roku se opět po roce ozvalo formou jakési infekce v plíci, kterou si tehdy mimo jiné poškodil. Návrat do práce plánuje po Velikonocích. A já si na férovku plánuji neschopenku. Preventivní, protože cítím, že zase přichází vrchol mé F41.1, který mě překvapil před půlrokem.

V práci se nám to začalo srát tím způsobem, že nám začínají přibývat povinnosti, které na nás kladou další články firmy. Pomáhá mi sice občas Dlouhý a občas Asistent šéfa; zrovna u Asistenta je to spíš komplikování, protože o každém úkonu potřebuje dlouze diskutovat. A Dlouhý mi řekl, že mi sice rád pomůže, ale že má svých povinností dost, takže s tím nemám počítat automaticky (fér). Do toho jsem dost psychických sil vypustila i do rekonstrukce (aktuálně už hotové), takže mám deficit, a do toho tisíc dalších malých drobností.

Ve slabších chvilkách sebereflexe jsem si udělala takovou minialaýzu toho, podle čeho se dá poznat, že mi dochází síly a GAD (generalizovaná úzkostná porucha - moje věrná přítelkyně) začíná vystrkovat růžky. Jedním z nich je, že si úkoly rozděluji na podúkoly, abych měla všechno pod kontrolou (nebo alespoň měla ten pocit, že mám vše pod kontrolou).

Představte si úkol ve stylu "koupit zeleninu”. Vezmete tašku, dojdete do obchodu, koupíte zeleninu. Když mě začínají zlobit nervy, mám nutkavou potřebu začít u výběru tašky. Potom si začnu plánovat cestu, vymyslím další dvě alternativní varianty s ohledem na rychlost, bezpečnost a případné povětrnostní podmínky. Než se dostanu k výběru zeleniny - k tomu hlavnímu - vyplácám strašně moc sil. Když pak dojde na výběr zeleniny, prakticky začnu počítat s množstvím rizik, která mohou nastat a... prostě se můj vnitřní systém začne hroutit.

Každý jednoduchý úkol začnete považovat za elementárně důležitý. Rozumem si sice zdůvodňuji, že to či ono je banalita, ale vnitřně ve vás bublá pocit, že na tom stojí chod celé firmy. Hlava se vám vyloženě hádá s citem. Všimla jsem si toho ve chvíli, kdy jsem se začala ve svých poznámkách ztrácet, protože byly až příliš podrobné.

Druhý příznak je potřeba to napětí ze sebe vybíjet sexem. Co si budeme - zase se musím vymluvit na rekonstrukci, protože Lu zaplácly všechny ty komplikace natolik, že její libido je prakticky na bodu mrazu. A moje oproti tomu hoří. Byla jsem kousek od toho, abych udělala blbost (nebo spíš byla kousek od prvního krůčku začít dělat blbost). Ale opět mi to vzalo dost sil. O tom ani Lu říct nemůžu, protože bych vypadala jako časovaná bomba (což je vlastně pravda, ale to nechám teď stranou).

Třetí příznak je přehršlá podrážděnost. Ono není snadné se mnou vydržet v kanclu, protože mě sere hodně věcí už jenom z podstaty. Posraný rádio Blaník. Posranej Byvoj, kterej to rádio pouští. Posranej Asistent šéfa, kterej se chytá jakéhokoliv tématu, jen aby mohl vyjádřit svůj názor, a tak s ním radši nezabředávám do jakýchkoliv rozhovorů. Posraná metodická kontrola, jejíž dva členové mě cíleně přehlédli jen co vlezli do dveří, protože jim bylo jasné, že Karolína by měla tisíc připomínek, a oni by se tím museli zabývat.

Minulej týden si tu zase udělali z našeho kanclu diskusní fórum, a tak jsem si vzala nejnutnější papíry a šla na chodbu - na její druhý konec. A stejně jsem slyšela ten Byvojův debilní hlas. Vrátila jsem se zpátky, vypíčovala je, že jejich pracovní nasazení je slyšet až na druhým konci chodby, a jebla s dveřma. Když jsem se po několika minutách uklidnila (a přečetla si ty papíry), vrátila jsem se zpátky. V kanclu bylo ticho a Byvoj mi poděkoval za upozornění. Vole, kašlu na jeho díky. Ať už táhne do hajzlu - na jeho místě by mohl sedět někdo funkční.

Udělala jsem si vlastní statistiku a zjistila jsem, že tento rok dělám o 127 % více práce než co jsem dělala před rokem. A cítím, že mi dochází síly. Cítím, že moje GAD mi jde pocuchat nervy. Cítím dým v kokpitu svého letadla, ale ještě týden s ním musím letět, než ho předám do rukou Motáka, a půjdu si na dva týdny odpočinout na preventivní neschopenku. Šéfovi jsem to naznačila, Šéf to chápe. Na rozdíl od vyššího vedení pochopil, že Karolína se může rozbít, když ji používáte dlouho a moc (to teď vyznělo hrozně).

Budu doma. Budu si brnkat na kytaru a konečně se začnu věnovat těm elektronickým bicím. Půjdu běhat nebo na procházku. Budu mazlit kočky. Budu vařit. Budu péct. Budu uklízet. Jo - ještě než to zapadne - Lu se rozhodla, že když mám já tři kočky a ona jen dvě, tak aby se nám to dobře počítalo, pořídí si taky třetí. Už to udělala. Na velikonoční pátek je dáme dohromady. Šest koček a my dvě. Juch...