Pokud bych se měla řídit pravidlem, že do tohoto blogu budu přispívat pouze v době nevlídné, asi bych nepsala ani tento článek. Vlastně se mám dobře. Obecně mi nic nechybí. Ale to bych nebyla já, aby bylo všechno v pořádku.

Bojuju s tím. Zase. Bojovala jsem s tím před deseti lety na stáži v Kyjevě, bojovala jsem s tím před čtyřmi lety po rozchodu s Déčkem a bojuju s tím teď. Pravděpodobně kvůli samotě. Ráda bych řekla, že jsem z toho venku, ale jak jsem už poznala, dost rádo se to vrací. Na stáži to bylo nezřízené, ale byla jsem mladá a odolná. Po rozchodu s Déčkem mě částečně nad vodou držela Vinařka, byť se to podepsalo na našem vztahu. Teď je to trochu jiné - nepřeháním to, ale piju spíš konstantně. Za ty roky už si umím držet hladinku a nedělat blbosti. Přijdu domů, začnu uklízet či vařit a k tomu si naliju. Nestalo se, že bych někdy o sobě nevěděla, že bych zaspala do práce či jakkoliv zanedbávala své povinnosti. Na druhou stranu se mi stává, že ráno mám menší okénko a nejsem vyspalá úplně do růžova, což se občas projevuje na mých pracovních výkonech či sociálních potřebách.

Nejhorší byl asi květen, na jehož konci jsem si už musela dát stopku a aspoň pár dní vydržet nepít. A světe div se - bylo mi dobře. Jenže pak jsem si zase nalila jednu jedinou skleničku a vše se pozvolna začalo zvrhávat. Pivo příliš nepiju - to spíš venku, ale doma ráda střídám vodku a víno. Někdy samostatně, někdy to prokládám. Ano, leze to do peněz - ale cigaret jsem se zbavila a dokonce i náhražky už nepotřebuju. A pokud zrovna nejsem s Lu, kde na alkoholu nějak výrazně nešetřím, chodím pro stáčené víno nebo pro zlevněnou vodku.

S Lu jsem o tom mluvila, resp. jsem se zmínila, že když jsem sama, piju z nudy a štve mě to. Na(ne)štěstí se toho příliš nezalekla, protože u nich - na severu - se pije taky dost. Jen mi řekla, že to mám mít pod kontrolou. A já mám pocit, že to pod kontrolou mám. I moje okolí ten pocit má. Vlastně kromě nedobrého spánku nic nenaznačuje, že je něco v nepořádku. Ale přesto mě to děsí.

Ano - má to své výhody. Když na akci nemíchám měkké s tvrdým, jsem za hvězdu, protože jsem prakticky nesmrtelná. Když se zadaří, na firemních chlastačkách zvládám zůstat až do konce a párkrát jsem již sbírala padlé. A když ne, dokážu odejít se vší důstojností kdykoliv je to potřeba; jen ta okna a jimi způsobené morální kocoviny mi příliš nesvědčí.

Zvykla jsem s chodit ráno před prací běhat. Kvůli praktičnosti jenom na pás do fitka, sem tam to proložím skupinovým spinningem. Jenže párkrát se mi stalo, že jsem se prostě nebyla schopná vykopat z postele ve stanovený čas. A po čase, kdy jsem začala docházet na spinning rozlámaná, si ze mě začala instruktorka dělat (oprávněně) srandu. Veřejně. Sama jsem se tomu od srdce zasmála s tím, že mi je jedno, co si o tom myslí ostatní, ale... ruku na srdce, asi to není ideální stav.

Jsem opět alkoholka, protože to nejspíš nějaká forma alkoholismu je. Nejspíš lehčí. Utěšuje mě i fakt, že nemám potřeby zvedat dávky, a to ani z dlouhodobého hlediska. Jenže nevím, jak z toho ven. Jasně - existuje tisíc rad, stovky publikací, desítky odborníků. I já znám teorii. Horší je ji převést do praxe. Na rozdíl od cigaret nechci chlast zahodit úplně. Jen zkrátka nevím, jak to zmírnit. Koníčky nepomáhají, sport nepomáhá... a zásadu "nepít sama" si nedokážu dlouhodobě držet.

A tak mi chtě nechtě stejně nezbyde nic jiného, než sáhnout po nějaké moudré knize, případně zajít za někým fundovaným.