Tak dneska se nám s Lupitou vyskytl speciální zážitek. Jako z filmu :-) Ráno jsem ji odvezla k babičce a dědovi, že si v klidu nakoupím a na zpáteční cestě od nich odvezu truhlíky a květináče s papričkama, rajčatama a bazalkou, který nám tam přes dovolenou opatrovali. A protože toho bylo hodně, tak že se mnou půjdou oba naši dolů k autu. Nasoukali jsme se všichni v tom jejich sedmým patře paneláku do výtahu, obskládali jsme Lupitu truhlíkama a jedem. Jedem, jedem... a najednou se výtah zastavil. Mezi prvním patrem a přízemím, sice zhruba metr od výstupu, jenže dveře se neotevřely, nové bezpečnostní stahovačky před skleněnýma dveřma taky ne a výtah nereagoval na vůbec žádné knoflíky. No veselo. Nejdřív jsme zkoušeli přes dveře hulákat na chlapíka, co podle mýho soudu za dveře zvenku zabral ještě než se výtah zastavil a tak ho zablokoval, jenže to byl takový jakýsi pomalý senior a bylo zřejmé, že nám nepomůže. Lupita začíná mírně nervóznět, ale babičku to bere víc ;-) Jako jediná mám mobil (celkem štěstí, poslední dobou ho dost často zapomínám doma ;-), takže vytáčím číslo havarijní služby naštěstí vylepené uvnitř kabiny. Sloužící pan technik slibuje vyslání pomoci. Mezitím se došoural ještě chlápek, co má výtah v baráku jaksi na starost, ale klidně mohl zůstat v teplíčku domova, protože nám pomoct nedokáže. Pak zvoní mobil a na druhé straně opět milý pan technik z helplinky, tentokrát zjišťuje detaily a instruuje nás, jak dveře odblokovat, aby se otevřely. Hurááá, povedlo se! Sakumprdum jsme tam teda uvízli na cca 15 minut, ale v takové situaci se teda čas pěkně vleče :-) Na to, že už bylo po sedmé večer a Lupita mírně unavená, tak dělala, jakože je to naprosto normální situace. Popíjela čajík z flašky a pokřikovala na lidi za dveřma "pán, pán" :-) Nakonec na tom byli nejhůř babička s dědou - čekal je ještě výstup do sedmého patra po schodech. Uff!