Ještě trošku opožděně a obrázkově z naší poslední letošní dovolené v Jizerských horách. Počasí teda moc nevyšlo, ale na tu bídu, co dopředu hlásili, to nakonec ještě šlo. Akorát chudák Lupita musela být pořád zavřená v "kukaňce", jak jsme překřtili krosničku s permanentně nainstalovanou pláštěnkou, teda spíš černou plachtou.

První kratší výlet jsme podnikli hned po příjezdu do Hejnic, kde jsme se ubytovali v apartmánu pravděpodobně stejnojmenného penzionu v centru městečka. Jednu půlku přízemí okupovala masna, druhou pak bufet, ve kterém dělali meníčka za 49,-! Vzhledem k tomu, že Lupita právě začla se svým nekonečně se opakujícím kafemlýnkovým "papat, papat", tak jsme tam hned zašli na květákovou polívku. To bodlo. Pak už jsme se totiž jen drápali do kopců :-) Ale podél krásného potůčku a krásným lesem. Nad námi se začaly stahovat mraky, takže druhou část cesty už jsme absolvovali v mírném poklusu a do penzionu už dorazili za deštíku.

Podél Černého potoka

Na Ořešníku zrovna hnízdili dravci, tak se tam neměl dělat bugr a lézt po skalách

Na mostku u Velkého Štolpichu, kousek od vodopádu. Lupita dostala taky chvíli rozchod a hned si namlela kokos a rozbila koleno :-) Po kom jen je to dítě takový nemehlo? ;-)

Déšť, i když ne nijak drastický, pokračoval i druhý den ráno, ale pak se to trošku umoudřilo, a tak jsme se vydali do nedalekých (cca 2 km) Lázní Libverda. Opravdu to vypadalo jako klasické lázeňské městečko, rozlehlý park se spoustou lázeňských domů a samozřejmý léčivý pramen a taky lázeňské oplatky. Těmi jsme pak ládovali Lupitu na zpáteční cestě, aby neusla. Oběd jsme dali opět v "našem" bufáči, kde mužíček dostal k omáčce 6 (!!!) knedlíků, obřích. Po obědě jsme šly s Lupitou odpočívat a mužíček se vydal na svůj první cyklovýlet. Prý že když už s sebou to kolo vláčel...

Kosmonaut zběsile pobíhající po parku v lázních Libverda

A jedna z lázeňské kolonády. Pramen jsme raději moc netestovali, pěkně smrděl.

Podzim v plném proudu mezi Lázněmi Libverda a Hejnicemi

 

Konečně se počasí mírně umoudřilo a my mohli vyrazit na pořádný výlet. Autem jsme se posunuli na Smědavu a odtam udělali 18kilometrový okruh. První úsek cesty vedl po dokonalé asfaltce, která byla dokonce značená jako trasa pro vozíčkáře. Taky na kočárky naprosto ideální. Chvílemi dokonce i na brusle ;-) Celý okruh se dal absolvovat tímto stylem, my jsme ale z "dálnice" sešli a pokračovali rašeliništi, místy po vystavěných chodníčcích a mostcích, místy po kotníky ve vodě :-) Krása. Hlavním tahákem byla osada Jizerka. Představovala jsem si dvě, tři osamelé chaty, a tak mě překvapila spousta obydlí rozesetých na poměrně velké ploše. Vypadalo to tam trošku jak na Šumavě, fakt moc pěkný. Zakotvili jsme na oběd v penzionu/restauraci Panský dům, moc hezky opraveném a vybaveném. Už cestou jsme míjeli obří keřiska obsypaná borůvkami, čemuž odpovídala i nabídka jídelního lístku. Mužíček si dal kynuté knedlíky plněné borůvkami a já palačinky pro změnu plněné borůvkami. Příšerná dobrota! Lupita to bohužel vůbec neocenila. Zhltla česnečku, ale palačinky jí nejely. Zbytek cesty zpět na Smědavu už vedl zase po asfaltce, takže sice dobrý, ale trochu nuda. Nicméně celý výlet se hodně povedl a byli jsme spokojení.

Ze Smědavy vede spousta "dálnic"

Rašeliniště

Osada Jizerka

Penzion s restaurací Panský dům v Jizerce

U parkoviště na Smědavě měli dětské hřišťátko s pískovištěm, skluzavkou a houpačkou. Lepší závěr výletu jsme si nemohli přát. Teda spíš Lupita.

Na další den hlásili celkem velkou zimu, a tak jsme odhlasovali městský výlet do Liberce. Chtěla jsem se totiž podívat na Ještěd, už kvůli tomu, že jsme celkem nedávnou koukali na Grandhotel, a tak jsem to tam chtěla obhlídnout. Drobné potíže nastaly při parkování, kdy po nás chtěli VIP kartičku vzhledem k právě probíhajícím skokanským závodům. Tak jsme zaparkovali kdesi dole a doufali, že po nás nebudou chtít inzerovaných 100,- Kč. Lupita už byla akorát zralá na spaní, takže jsme ji pořádně zababušili (klasický model kosmonaut) a než jsme ji v kočáru odtlačili ke stanici lanovky, už byla tuhá. Koupili jsme si raději zpáteční jízdenky (á 100,- Kč, Lupita jela jako spoluzavazadlo za 50,- :-), protože jsme moc nevěděli, jak bude vypadat cesta zpátky. Okolí stanice lanovky vypadalo dost nevábně. Zřejmě tam finišují přípravy na Mistrovství světa, které má proběhnout za 4 měsíce. Na finiš to ale zatím moc nevypadalo. Stejně tak bezprostřední příjezd na Ještěd nepůsobil zrovna povzbudivě. Jediná příjezdová cesta rozkopaná, můj první dojem z vysílače byl ten, že už toho opravdu hodně pamatuje, všude kam se člověk hnul byli řvoucí Němci (měli totiž zrovna státní svátek, takže jich tam bylo jako much). Lupita pořád chrundila, tak jsme si stavbu obešli, okoukali a vydali se na necelý kilometr vzdálené parkoviště, abychom ji nechali trošku prospat, s tím, že se potom vrátíme nahoru na nějakou mňamku a zpáteční lanovku. Jak jsme naplánovali, tak se i stalo. V hotelové restauraci měli dokonce i dětský koutek (plný německy šprechtících prťat, jak jinak :-) a hned vedle něj volný stůl, takže to byla pohodička. A zmrzlinové poháry (CRÉME CARAMEL=karamelová a vanilková zmrzlina zalitá vaječným likérem, šlehačka a banán a GIOVANNI=Ořechová a čokoládová zmrzlina, šlehačka, ořechy, ozdoba) chutnaly i s horskou přirážkou (nebo že by právě kvůli ní? ;-) naprosto úžasně. Vážně se povedly, hodně podobný tomu na obrázku, mňam. A právě když je přinesli na stůl, tak mi volala kamarádka a ujišťovala se, jestli slavím. Narozeniny, které mám ale až o 6 dní později :-) Milé. Potěšilo.

Liberecký ski areál - a mistrovství může začít!

Trumpetka na kopci

Vyhlídková restaurace, kde se trošku zastavil čas

Sobota měla být celkem hezká, takže mužíček naplánoval takový necelý celodeňák :-) Autem jsme se posunuli do Bílého Potoka k Bártlově boudě, kde záhy nastala krizová situace, protože jsme zjistili, že jsme doma (teda jakože v penzionu) nechali veškeré Lupitiny sušenky. Vzhledem k tomu, že je to jediný způsob, jak ji trochu v klidu udržet v krosničce a už-už o ně začala hulákat, sedla jsem zpátky do auta a jela hledat nejbližší obchod. Naštěstí nebyl daleko a ukořistila jsem tam BeBe a piškoty. Hurá, výlet mohl začít. Opět celkem prudkým stoupáním po kamenech, a to až na vrchol Paličník. Na tom mají postavenou poměrně krkolomně dostupnou vyhlídkovou plošinku. Lupita ji musela oželet. Myslím, že jí to vůbec nevadilo, protože všude kolem byly mračna borůvek, a tak se ládovala, co to šlo. Teda spíš nechala se ládovat, co to šlo, protože s medvědíma tlapama v rukavicích jí to nešlo :-) Dál jsme pokračovali přes rašeliniště až k pramenu Jizery, který jsme ale až tak úplně nenašli. Navíc začalo pršet, takže jsme jeho hledání (i výšlap na nedalekou rozhlednu na Smrku) vzdali. Lupitu to přestalo bavit v krosně, už neřvala jen "dojů, dojů", ale začala i hučo-brečet, takže jsme ji vysadili a šlapala po svých. Kupodivu celkem statečně. Ale bylo to pro otrlé, co dva metry se ohnula, tu pro kamínek, tu pro lísteček, tu pro kytičku či šišku. Já to pak musela všechno schovat do kapsy a tak jsme se pomalu šinuli k cíli. Tím byla chata Hubertka, na kterou jsme spoléhali co se nějakého občerstvení týče. Naštěstí nezklamala (gulášovka a borůvkový koláč, jak jinak) a navíc před ní měli postavenou plastovou skluzavku, takže jsme tam pobyli poměrně dost dlouho. Problém pak byl, jak dostat mimánka zpět do krosny. Nedalo se nic dělat, na řadu musely přijít kokinka ;-) Byla jsem ale překvapená, že když se balíček Lipo bonbónů chýlil ke konci, upozornila jsem Lupitu, že už jsou tam poslední dva kusy a už pak nežadonila. Zdá se, že fakt pochopila, že už nejsou. Úspěch.

Na vrcholku Paličníku

Lupita celá fialová od borůvek ;-)

V odjezdový den vyrazil mužíček před sedmou ráno na cyklovýlet. Zatímco nám dole svítilo slunko na plný pecky a my u toho balily věci do tašek, on měl všude na dohled jen mlhu na krájení ;-) Tomu se říká pech. Ještě v polospánku jsem zaslechla něco o tom, že je za 3 hodiny zpátky, takže když už se blížila jedenáctá, začala jsem lehce nervóznět, ale vyvarovala jsem se hysterického telefonátu. Ten přišel záhy z druhé strany a informoval o spadlém řetězu :-D Naštěstí na nás v penzionu nijak netlačili, takže jsme se nakonec kolem poledne v klidu posbírali, na Bártlově boudě dali vepřo-knedlo-zelo a čočku na kyselo (Lupita vše plivala pod stůl) a pak už se vydali na pětihodinou pouť po okreskách k domovu, uff. Lupita se samozřejmě po dvou hodinách jízdy vzbudila a začala rozdávat rozkazy - pít, číst, papat, zpívat... Nenechala se obalamutit CD v přehrávači a tak jsem notný kus cesty valila Pec nám spadla, Běží liška, Mámo táto a pořád dokola. Když už ani to nepomáhalo a chtěla pořád "dojů", tak jsme ji nechali na benzince trochu poskákat po obrubnících a zbytek cesty uchlácholili tím, že jedeme ještě za babičkou.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...