Tááák, a větší půlka (pokud něco takovýho existuje ;-) je úspěšně za náma. Obávaná akce, ke které prostě muselo dojít. Otázkou bylo pouze kdy a jelikož to teď bude s časem a kondicí spíš horší než lepší, vrhli jsme se do toho po hlavě.

Bydlíme ve dvoupokojovým bytě, který za těch osm let prošel různými stádii osídlení. Ze začátku jsme měli klasický obývák s televizí a sedačkou, ve kterém jsem já měla svůj pracovní kout, a ložnici se zvýšenou postelí na míru, kde měl obří pracovní stůl mužíček. Jak nám přibyla Lupita, bylo třeba vytvořiti nějaký spací kouteček i jí. Vzhledem k tomu, že v "ložnici" už tak nebylo k hnutí, vzal za své můj pracovní stůl, ze kterého se rázem stal stůl přebalovací, doplněný o postýlku. My tím pádem vlastně oželeli obývák, ale vůbec nám to nevadilo, protože na TV stejně nekoukáme a když už jsme jó moc chtěli, tak to šlo přes počítač. Zajímavý je, že téměř kdokoli k nám přišel, tak se hned ptal, jak to děláme se sledováním televize, jestli se jako díváme, když mimino usne. Závisláci ;-) No a tento model nám poměrně dobře fungoval, v "obýváku" měla Lupita i všechny svoje hračky, takže jsme trávili veškerý čas tam. Jenže teď s Frídou už by ho, chudáka, nebylo kam dát. Takže muselo dojít ke "kulovému blesku" při kterém se z "Lupitina obýváku" měl stát náš pokoj (takže obývák + ložnice + pracovna v jednom) a z "naší ložnice" dětský pokojíček. Namyšlený jsme to jakž-takž měli, žádný extra nový a na míru šitý nábytek jsme pořizovat nehodlali, protože jak mužíček věří (a já jen zbožně doufám), není to tady naše poslední štace. Navíc třeba do té naší postele s úložným prostorem jsme investovali nemalé prostředky a máme ji rádi, takže se nám ji nechtělo měnit za nějakou rozkládací variantu, která bývá při takovém naňahňání tří místností do jedné obvyklá.

V plánu bylo, že jeden víkend náš pokoj vymalujeme, dáme to pak všechno zpátky a další víkend nábytek prohodíme. Jenže jak už jsme to měli všechno rozbordelařený a pořád jsme to museli přesunovat z jednoho místa na druhý (což bylo asi fakt nejhorší), tak jsme naznali, že bude nejlepší vrhnout se na to při jednom. A tak Lupita strávila u babičky místo plánovaných dvou dní dny čtyři. Jí to určitě nevadilo, babička s dědou se snad brzo zregenerují :-)

Při vyklízení jsem byla donucena vyhodit veškeré své audiokazety. Aúúúúú! Je teda pravda, že jsem na ně nesáhla snad za celou dobu, co tu bydlím, ale u některých historických kousků mi to fakt trhalo srdce. Taky jsem jich přece jen pár zachránila, ale opravdu snad 2-3 kusy.

Úplně stejně dopadly videokazety. Těch jsem měla snad 60, plných filmů "profesionálně" nahraných z televize. No jasně, hrůza, ale co to dalo práce! Tady byl rozhodujícím fakt, že se nám ve videu zhruba před 3 lety zasekla a vymotala kazeta, která už z něj nejde ven a doteď jsme ho používali jen jako přijímač TV signálu k počítači. Momentálně smutně čeká u vstupních dveří na odvoz do ekodvora. Videokazet jsem ale paradoxně zachránila víc, například třeba celou sérii překládaného cartoonu "Stressed Eric" v originále, který pak tuším běžel někdy v pozdních hodinách na Primě nebo tak někde. Fakt dost dobrá sranda. A mužíček slíbil, že se mi to někdy nějak pokusí převést do nějaké přijatelné a skladovatelné formy.

Malování jsem se tentokrát neúčastnila vlastně vůbec, tentokrát jsem ani nenatírala rohy, momentálně je to pro mě prostě nic moc práce. Ztížený to bylo ještě tím, že jsme stávající nábytek neměli kam přesunout, a tak musel zůstat na středu pokoje. Mužíček si s tím ale naprosto skvěle poradil, vůbec nenadával, takže mu to prostě šlo :-)  Naštěstí stačila jedna vrstva barvy. Já si v mezičase prostě jenom válela šunky ;-) Ale výčitky svědomi jsem měla, to zas ne, že ne :-D Vzhledem k tomu, že jsme do pokoje potřebovali narvat spoustu různorodých věcí, tak už jsme to ani nekombinovali s žádnou barvou a nechali bílou klasiku. Nejvíc mi asi bylo líto, že jsme se museli zbavit lankovýho systému, který jsme před pár lety instalovali na obrázky. Sice jsme měli předsevzetí, že tam budeme věšet vlastní fotky, na což nikdy nedošlo, ale i tak to podle mě byla celkem povedená věc. Tak teď odpočívá v pytlíku a já jen doufám, že na ni ještě někdy nějaký to místečko vymyslíme.

V bytě to vypadalo vesele, zaplnit jsme museli fakt každou škvíru, protože jsme vyskládávali strašnou spoustu věcí. Takže Lupitina postýlka hned vedle sporáku byla jen takovým detailem.

Humorné taky bylo odpojování mužíčkovy "elektrárny" pod pracovním stolem. Fotka prý už zohledňuje tak jen polovinu drátů :-) Však to pak taky dalších pár hodin zapojoval všechno zpátky.

Postel byla těžká jak čert i jen na pohled, fakt nám ji pan Daněk vyrobil kvalitně :-) Nakonec dost pomohl tchánův zlepšovák ve formě násady na smeták (v našem případě hůlky na malířský váleček), po kterým se postel aspoň částečně odkoulela na druhou stranu bytu. Celkového výsledku jsme se trochu obávali - pokoj není nafukovací, všechno bylo vypočítaný a podle propočtů fakt sedělo na centimetry, a to až po odstranění podlahových lišt. Že tam bude málo místa, s tím jsme počítali. A tak jsme nakonec poměrně příjemně překvapení, protože to vůbec není tak hrozný, jak jsme mysleli. Tím že se tady všude neválí ty Lupitiny blbosti a prostor není zabitej blbostma jako je stan etc ;-), tak se tu dá dokonce i chodit. No a Lupita byla z "novýho pokojíčku" naprosto nadšená, hned si tam zalezla a vůbec jsme o ní nevěděli. Tam ovšem nějaká fotodokumentace zatím vůbec nehrozí, protože kromě postýlky a "přebalovacího" stolu tam není vůbec žádný nábytek, takže jsou všechny hračky rozptýleny po zemi a je to děs-běs. Teď si dáme asi jeden víkend oraz... i když má být jak na potvoru škaredě, a tak to ani nevypadá na žádný výlet :-( ...a pak se vrhnem do dalšího malování. V IKEA pak koupíme pár skříněk, postel a bude. Hlavní je, že Lupita dál v noci spí bez problému. Její nový pokojíček je totiž orientovaný do ulice a tak přece jen trochu hlučnější než ten druhý "hrobovětichý" otočený do dvora. Takže zatím spokojenost na všech frontách :-)