Akce kapsář

24. 03 2009 | 21.27

kapsář slon-pref Vyburcovala jsem se k heroickému výkonu ;-) a posledních pár dní jsem strávila u šicího stroje. Nicméně kapsář je konečně na světě.

První kapsář-mantinel Lupitě do dětské postýlky jsem kupovala už před víc jak dvěma lety a nad nějakou samo-výrobou jsem vůůůbec neuvažoval. Teď má ale Lupita novou postel, kapsář se slonama zůstává Frídovi a já začala pátrat po nějakém novém kuse. Ne, že bych nenašla zajímavé exempláře. Tak třeba na fler.cz se mi jich pár líbilo hodně hodně. Až na ty ceny! I když jsem teda našla jakýsi článek s odkazy na různé stránky s kapsáři, cenovými hladinami a porovnáním s domácí výrobou, která nevycházela o nic levněji, nehledě na práci. Tomu jsem sice věřila, ale stejně mi to nedalo a rozhodla jsem se do toho pustit sama. Ojojoj.

Náklady na materiál sice cca 500,- Kč (žlutá podkladová: 260,- no dobře, ještě trocha zbyla na tašku, květinová: 50,- pruhovaná: 70,- zvířecí: 35,- vatelín: 90,-), ale té práce! Ještě jsem totiž asi nikdy nešila nic tak obrovskýho, takže jsem poprvé zápasila s tunama látky, který jsem pořád sem a tam provlíkala pod jehlou, uff. To bylo asi nejhorší. No a pak taky různý druhy látky vyžadují různé napětí nitě ve stroji, jak chytře uvádí manuál, takže u toho jsem se taky pěkně navztekala, protože to chvílema nechtělo vůbec šít. Nicméně stroj mám poměrně nový a musím říct, že jsem s ním hodně spokojená. 25 šicích programů teda nevyužiju ani náhodou, ale hlavně automatický navlékač vrchní nitě (neboli taková vychytávka, abych se nemusela trefovat nití do očka jehly, což je občas pěkná pruda) a vrchní vkládání cívky spodní nitě s bleskovou přípravou nitě (neboli žádné šmátrání v útrobách stroje, složité zacvakávání a vytahování nitě) jsou boží :-) No a vůbec nejlepší na něm je, že ho mám doma :-) Dřív jsem totiž s každou blbostí musela chodit k našim, což je dost nepraktický. A o jejich prehistorickým stroji ani nemluvě ;-)

Mno... a ještě jak to odnesla chudák Lupita. To už jsem jen včera přes den potřebovala udělat dva zakončovací úkony a ona ne a ne se na 10 minut sama zabavit. Jasně, přiznávám, že zrovna trochu bojovala s horečkou a rýmou, takže byla mrčavější než obvykle, no ale já už to chtěla mít zoufale z krku. Rozložila jsem si to hezky v kuchyni na zem a Lupita samozřejmě: "Budu to mamince držet." Tak jsem poděkovala za pomoc, ale odvětila, ať mi raději postaví věž z kostek. Chvilku se toho sice chytila, ale pak zas zamířila k na zemi rozprostřenému kapsáři a praví: "Taková cestička. Budu po ní chodit." Tak jsem se jí opět snažila vysvětlit, že to opravdu není nejšťastnější nápad, a že když 10 minut vydrží, tak ten spodní okraj už konečně došiju a půjdem skládat puzzle nebo tak něco. Asi na dvě milisekundy jsem si odskočila mimo a když se vrátím, tak se Lupita po rozšitým a sešpendleným kapsáři prohání na autě. A když jsem se to vrhla spravovat, tak jsem se u toho popíchala špendlíkama tak, že jsem celej jeden roh ušpinila od krve, fakt paráda. No tak to už jsem ale opravdu viděla rudě a Lupita za mého řevu schytala jednu (ale pořádnou) po zadku. Což mě hned vzápětí samozřejmě mrzelo, to pro změnu řvala jako tur ona a z nosu jí tekly všechny ty nashromážděný soplíky. No děs-běs.

A tohle je naše finální veledílo. Ještě nebyl čas navrtat do zdi lištu na uchycení, takže zatím jen v provizorním umístění :-) Ale myslím, že to bude OK.