Včera večer jsem aktivně vytáhla pytle ze všech tří našich přetékajících košů, plné smradlavých plínek, obalů od masa a ryb... no opravdu "vůnička"... s tím, že to ráno mužíček vezme do popelnice cestou do práce. Jenže ten jel výjimečně na služebku, takže brzo, asi celkem spěchal a vůbec... no zkrátka ten smrádek zůstal doma v předsíni. Takže když pak Míša konečně pořádně vytuhl, vydaly jsme se s Lupitou na "procházku" před barák. Jedna ruka plná tašek, druhá otvírá popelnici, na jednom prstu navlečené klíče, pokaždé myslím na to, že by mi tam mohly spadnout. A ejhle... hups... sklouz... a klíče jsou tam. A co tomu čert nechtěl, je úterý, popeláři k nám jezdí v pondělky, takže byla téměř prázdná a můj krásný svazek klíčů s mluvícím hrochem si hověl až na dně. Polohlasně... no možná trochu víc nahlas... jsem sprostě zaklela, načež se usedavě rozplakala Lupita, protože jí bylo hned jasný, že se něco stalo a mamka je vytočená. Mně zas bylo hned jasný, že to sama vylovit nezvládnu. Naštěstí je kolem našeho domu hodně velký šrumec, provoz a davy lidí, takže to chtělo jen si vybrat vhodnou "oběť".  Zamířila jsem k telefonujícímu mladíkovi postávajícímu přímo před našim domem, ale ten se za hovoru instinktivně vydal na opačnou stranu. Neměl šanci. Dostihla jsem ho, v rychlosti ze sebe vysypala situaci a dotázala se, jestli by mi tu popelnici nějak nemohl pomoct nahnout. Byl celkem dost vysokej, takže tam nejdřív zkoušel i dosáhnout, bezvýsledně. Mezitím se tam objevila asi jeho přítelkyně, které nejspíš volal, kde je, velmi upravená vysoká blondýnka :-) Popelnici teda naklonil a slečna se do ní ponořila!!! Jééé, díky vám oběma, zachránci. Tý jo, mně teda bylo trapně. Ale za ty klíče to stálo :-D Uff.