Měli jsme celkem náročný týden, a to tak, že jsem většinou ani nezvládala fotit :-(

Pondělí už si ani nepamatuju, úterý bylo ve znamení doktorů. Nejdřív jsem ráno naklapala k tomu svýmu po šestinedělí já, aby mi sdělil, že bych další dva roky neměla otěhotnět. Vtipálek! Pak teda říkal, že už by to každopádně bylo trochu riskantní, tak jsem ho ujistila, že nám nejspíš dva potomci budou stačit. Teda mně osobně by se celkem i líbili tři, ale to bychom museli bydlet jinde a hlavně bychom to třetí mímo museli asi dostat až tak v roce věku. Protože to už bych asi fakt skočila z okna. A spolíhat na to, že do třetice to bude fakt hodný... kdepak! Naše dítě určitě ne. V poledne jsme všichni tři naběhli k pediatrovi, který změřil a zvážil Míšu (ano, hezky nám to roste a sílí, 54 cm a 4,460 kg) a Lupitě naočkoval Prevenar. No a odpoledne jsme šli s Míšou do Dětské nemocnice na kontrolu kyčlí, což byla naštěstí záležitost na cca 3,5 minuty, včetně vyslíkání a oblíkání. Lupita nikdy neměla na žádný očkování žádnou reakci, žádný teploty, nic. Ovšem co se dělo tentokrát, tak to byl fakt hardcore. Po odpoledním spaní se probudila zrovna když jsme se s Míšou vraceli z kyčlí a dostala příšernej hysterák, že ji bolí nožička (kam dostala píchanec). V podstatě nekomunikovala, jenom děsně řvala, zmítala se v posteli, nechtěla si ani sednout, nebyla k utišení, do toho začal hulákat hladovej Michal, no paráda! To v podstatě trvalo až do dalšího dne, nechala se nosit dokonce i na nočník, mazec. Nejspíš ji to asi fakt bolelo, ale rozhodně ne tak, jak předváděla. Druhej den jsem totiž strhla náplast a rázem byl klid.

Ve středu jsme měli mít poslední cvičení v našem Centru volného času, takže jsme tam chtěli být. Jedna babička s dědou odjeli na chalupu, druhá bába, co s Lupitou posledních pár cvičení absolvovala, byla v nemocnici, a tak jsem zaangažovala posledního dědu s tím, že bude tu hoďku pojíždět s kočárem v okolí a já půjdu s Lupitou cvičit. Což by byla těžká pohoda, pokud by se nestrhl ten příšernej liják. Už jsme ale byli celí nachystaní, tak jsme to nechtěli rušit. Opravdu v té největší průtrži jsme dorazili na místo, děda že bude Míšu hlídat v autě a my s Lupitou jsme se brodily řekou k CVČ. Teda já se brodila. Lupitiných 13 kilo jsem vláčela na sobě, v druhé ruce deštník a po kotníky ve vodě, fakt. Ještěže jsem měla sandály, ale i tak to bylo hrozný. Nicméně do cvíča dorazili fakt všichni, tak jsme byly rády, že my taky. A Míša byl vzornej, dědovi to celý prospal, pak i oběd a v klidu jsme dorazili až domů.

Večer jsem naskočila do auta, mužíčkovi nechala děti napospas a vyrazila na Vaňkovku za nějakýma těma oblečkama. Byla jsem mimořádně úspěšná, na webu TimeOutu jsem si vyhlídla rifle, který - světe div se - skutečně měli na prodejně, takže jsou moje! Akorát mi je slíbili bezplatně zkrátit, včera jsem si je vyzvedla a mám takovej dojem, že s nima neudělali lautr nic. No jo, tak holt přece jen budu muset ten stroj vytáhnout já :-(

No není tohle bomba barva? :-)

Ve čtvrtek jsem si dala sraz ve městě s kámoškou-svědkyní (ne Jehovovou, ale mou svatební :-), která má pro změnu únorové robátko, takže jsme na tom v podstatě stejně. S tím rozdílem, že její Péťa se neustále kření na celý kolo. Sice si stěžují, že se nějak zvlášť nehrne do jídla, nicméně i hladový neřve! Nechápu. Závidím. Ve městě měla probíhat nějaká akce ohledně prevence dětských úrazů, ale bylo tam dost mrtvo, tak jsme si vzali naučné omalovánky, já kalendářík do sbírky a zvolna jsme se přesunuli k nám domů. Bylo to fajn, protože holky už se spolu zabaví, i když Verča je o 3/4 roku starší než Lupita, takže ještě víc komandovací. Chtěla dělat úplně všechno, včetně utírání Lupitina zadku, když ta se zvedala z nočníku. A to naše tele prostě nastavilo zadek a drželo :-D

Dětskou židličku máme jen jednu, takže o ni byl trochu boj, ale pak se na ni nasáčkovaly obě (holt ještě nemají dostatečně vyvinutý zadky ;-) a byl pokoj. A Verča pokaždé pózovala na fotku a vyluzovala nejrůznější "přirozené" úsměvy :-D Zato Lupita vypadá klasicky znuděně.

 

Zábava s fixama jim vydržela celkem dlouho. A kupodivu nebylo ani moc "škod".

 

No a takhle to vypadalo, když návštěva odešla. Lupita si v tom v klídečku četla dál. No... ono to z té fotky až tak není vidět... a nejveselejší vlastně bylo to, že Verča prozkoumala veškerá mnou vyrobená štěrchadla, co jsem ještě kdysi dělala malé Lupitce. Takže nejen ve všech různých kelímcích, ale po celém bytě, byla rýže, čočka, lněné semínko... :-D

Jedna sourozenecká. Ano... uznávám, že ten dudlík by měl být v té druhé pusině, nicméně momentálně jsme rezignovali na veškeré snahy se ho na usínání zbavit. Křiku tu máme i tak dost, takže čekáme na nějaké poněkud klidnější období.

V pátek jsme měly sraz s babama, co jsme se vídávaly pravidelně, když jsme ještě měly po jednom dítěti. Každý týden jsme se přesouvaly k jedné domů a tam a v okolí trávily celý den. Bylo to super, protože máme zhruba stejně staré děti, které se jakž-takž zabavily, ale HLAVNĚ pak všechny tři usnuly a my měli někdy i hoďku klídku na kafčo :-D Tomu je bohužel navždy konec. Jedna má březnové mimi, my máme dubňátko a třetí madam vrhne v září. No a tak se historicky první sraz ve větším počtu konal venku, střídavě kolem pískoviště a pak zas honem se všema těma kočárama a přibližovadlama někam pod balkón, protože prší... a tak pořád dokola. Odnesla jsem to já rýmou jako trám, protože jsem si v tom všem chvatu vyrazila jen v sandálkách. No ale jinak to bylo moc fajn a náš mladík byl i poměrně hodný. Aby ne, když jsem ho vlastně celej den nosila na rukách!

Sobota byla ve znamení dalšího ze zahradních dýchánků. Zahrádka to byla opravdu luxusní, dokonce i se zapuštěným bazénem, který jsem ale jaksi zapomněla vyfotit. Mno... já teda vůbec zapomněla vytáhnout foťák, takže veškerá fotodokumentace se odhrála 5 minut před odjezdem ;-) Ale ještě zpátky k bazénu. O víkendu zrovna nepanovaly ideální podmínky pro cachtání se, takže dovnitř dobrovolně vlezla jen jedna dospělá příliš otužilá osoba a my zbylí jsme se jen modlili, aby tam nezahučelo žádné z dětí, protože je bazén samozřejmě až magicky přitahoval. Naštěstí tam házely jenom balóny.

Pískovišťátko bylo velmi úsporné, leč postačující. Zvlášť když šlo přece písek sypat ven :-) Už dlouho plánuju něco jako vytvoření série "Lupita a pískoviště". Pokud k ní jednou opravdu dojde, tento kousek tam nebude chybět.

 

Jedna trošku zbytečná fotka, ale i tak na ní lze spatřit části rozsáhlého vozového parku (kočárky, kola, auta) a několik osob vytrvale pohupujících nechodiči. Ti tam byli tentokrát pouze čtyři.

Zátiší ;-) (to nealko-pivo v pravém dolním rohu je moje)

A tady už jen něco z neděle...

Domácí zmrzka a mamčiny sluneční brýle... to je ale, panečku, letní pohodička. A taky máme novej letní ubrus :-D

 

S brýlema je sice dobrá sranda, dokud ale nespadnou do talířku s rozpuštěnou zmrzlinou... "ééééé, soj špinavýýý". Konec zábavy!