Hukot
3. 02 2010 | 21.42
To je zkrátka nejvýstižnější označení naší současnosti. Hlavy máme přeplácaný vším možným, na co musíme myslet a vyřizovat, ale k filtrování toho písemnou formou se moc nedostanu. Tak aspoň ve zkratce, události dní minulých:
HORY
Loni jsme museli vynechat úplně, ale už tehdy jsme začali plánovat, že si to další rok vynahradíme v lázeňském Bad Kleinkirchheimu. I stalo se. A bylo to SUPER! Fakt bych musela dlouho hledat nějakou chybu (kromě moc chybějící babičky, samozřejmě). A taky už chápu, proč to bylo tak drahý. Ubytování bylo téměř luxusní, náš apartmán se dvěma koupelnama s podlahovým vyhříváním byl fakt boží. Náš děda standardně vařil pro všech 8 dospěláků, 2x 3-4-letí pozobali, co se dalo a další dvě mrňata byla na kaších a piškotech. Počasí naprosto exkluzivní. Po celou dobu vymetená obloha a slunko smažilo jak o život, teploty kolem nuly. Mimo sjezdovky extra moc sněhu nebylo, tady ho máme rozhodně víc, nicméně všechny svahy byly dokonale upravený, sedačky na lanovkách byly obsazený vždycky tak každá dvacátá, no mazec, lidi žádný. My dvě dvojice zatížené dětmi jsme zakoupili jen po jednom skipassu a střídali jsme se po půl dnech. Úplně mi to stačilo. A myslím, že dokonce i mužíčkovi :-O Že by byl tak vyšťavenej z té druhé půlky dne, kdy se staral o děti?!? Nééé, to není možný ;-) Taková akce je s něma fakt náročná a nejvíc to bylo vidět právě v kontrastu se zbylýma lidma, co tam byli bezdětní. My si fakt nestačili ani prdnout (párdóóóón) a pořád jsme jen lítali kolem dětí, zato svobodní si tam těžce užívali a pobaveně nás sledovali. V rámci skipassu jsme měli i tři volné vstupy do tamních bazénů, takže jsme to patřičně využili. Míša měl ve velké vodě premiéru a byl ohromně spokojenej. Lupita si lebedila v nafukovacím kruhu a bez scén ji z areálu nešlo dostat. Mně nastala totální svoboda ve chvíli, kdy jsem za sebou každodenně na cca 3-4 hodiny zavřela dveře apartmánu a vyrazila na lyže. Fakt boží. Nejdřív s kámoškou z druhé rodiny, takže jsme na dlouhých jízdách lanovkama pořádně všechno probraly ;-), jenže po dvou dnech její rodinku stihla jakási tajemná střevní viróza či co, takže jsem pak jezdila i sama. Už dopředu jsme se báli 500 km cesty tam a zpět, ale kupodivu to nebylo až zas tak strašný. Většina byla po dálnicích, takže to sakumprdum trvalo 6 hodin, zastavovali jsme tuším 2x, na zpáteční cestě si teda Míša pořádně pořval, ale aspoň jsme toho ryku trochu uchránili řidiče, protože jsme tentokrát nasáčkovali obě dětské sedačky dozadu a já seděla mezi nimi. Stísněné, ale dostačující :-)
Takhle se to tam koupalo.
*
Takhle se to tam válelo.
*
Takhle se tam hodovalo.
*
Takhle se tam plavčilo.
*
Takhle se tam vegetilo.
*
Takhle se vozil koulový arzenál k potoku.
*
Takhle se to tam pak házelo a sledovalo, jak a kam to plave. Někdy i víc jak hodinu.
*
Takhle se poprvé stálo a ťapkalo na lyžích.
*
Takhle vypadala moje nejoblíbenější sjezdovka... no a pár dalších zasněžených fotek určitě taky nezaškodí :-)
*
*
*
*
*
ŠKOLKY
A zas to začalo. Zápisy do školek. Tentokrát kvůli stěhování hledáme jinde než loni. Nejvíc jsem teda spolíhala na školku, kterou má mužíček hned vedle práce a jednu dobu ji jeho firma dokonce sponzorovala. Bohužel už tam peníze nesype. Paní ředitelka prý byla velmi milá, leč přihlášku nám dokonce odmítla dát s tím, že opravdu není šance. Zvlášť když jsem doma s dalším dítětem. Tak to byla dost podpásovka. Nezbývá mi než objezdit okolní obce. V té naší je totiž pidiškolka pro 15 dětiček a s růstem obce je ve velmi nepřímé úměře :-( Zatím jsem byla jen v 8 km vzdálené sousední obci, kde byli moc příjemní a školku by tam dokonce měli na příští rok rozšiřovat. Nicméně si moc nedělám iluze, nemáme žádné body v náš prospěch. Kritéria jsou vesměs stejná - přednost mají děti z obce, předškoláci a děti zaměstnaných matek. Takže nic pro nás. Tento měsíc mám v diáři ještě dva 4 další zápisy v obcích vzdálených 2, 4, 5 a 7 km, tak uvidíme. Už jsem koukala i na nějaké soukromé, kde ale není zaručeno, že taky nejsou plné a pět tisíc za měsíc není zrovna ideální volba. No ne, to by prostě holt byla doma. Držte nám pěsti!
BYDLENÍ
Raději tak trochu tabu téma, je to divočina. Po dvou měsících skrytých nervů se zdá, že je to na dobré cestě, ťuk-ťuk. Tajně doufáme, že bychom mohli tak za měsíc přebírat klíče.
KUCHYNĚ
Už před dvěma měsíci jsme si nechali rozkreslit kuchyň ve dvou cenově přijatelných variantách, které jsme si doma uložily do poličky a víc se nedělo. Čekali jsme, až nás pustí "k nám domů", abychom si to tam mohli poměřit. Jaképak bylo naše překvapení, když se reálné míry od těch plánkových lišily! Sice třeba o nějaké 2-3 cm, no ale stejně je návrhy třeba předělat. Ach jo. Tím pádem asi padá studio, které nám dělalo kuchyň minulé léto (škoda, byli jsme spokojení), protože nemají všechny moduly po 5 cm a tak bychom se dost ošidili o úložné prostory. Minulý týden jsem ještě zašla do jednoho studia, odkud mají kuchyň známí, ale jednak se nám po týdnu ještě vůbec neozvali (nechápu, co jim tak trvá na nákresu, který měl mužíček v podobným programu za půl hodinu splácanej!) a druhak mám dost neblahej pocit, že to bude příšerná palba. Takže nic. Jsme pořád na začátku.
Fotka z laxního studia. Nakonec jsem tam zadala kombinaci vysoký lesk bílá + tahle fialová (moje dlouhodobě nejoblíbenější barva). Zdá se teda, že si u nich ale nakonec kuchyň dělat nenecháme a v těch ostatních fialovou nemají. V tom případě mužíček (!) navrhl zůstat u původně plánované celobílé a fialovou dát na zeď. Hurá.
*
MÍŠA
Z plaziče a klečáka se nám téměř přes noc stal stoják. No celkem valíme voči, protože Lupita se podle mých zápisků začala stavět až někdy v 11 měsících, takže brácha to zvládá o dva dřív. A že stojí pořád. Dneska se dokonce pokoušel capkat kolem pohovky. Až tak idealistický to ale není. O pádech snad ani nemá cenu mluvit, čelo má samou modřinu, ale jak je takovej vztekoš, tak si stoupne na křečovitě napnutý nohy a samozřejmě mu moc dál nic nejde a začne děsivě řvát, jakože asi "dělejte něco". Tak ho zas položím a on se okamžitě postaví a takhle to probíhá v podstatě celý den. No jo, klidu to zatím moc nepřidalo. Kdo ho ale dokáže 100% rozesmát, někdy přivést dokonce až k záchvatu smíchu, to je Lupita. Stačí, aby na něj někde bafla nebo kolem něj párkrát poskočila a mladíček se směje jak šílenej. To je pak super sledovat.
No ale ještě k těm pádům. Zrovna včera jsem mu přemontovala dětskou postýlku, tak aby byl rošt níž a když si tam stoupne, tak nepřepadl. Takže pohoda. Jenže dneska nám poprvé spadl z naší velké postele, takže z výšky cca 70 cm :-( Spal se mnou ráno v posteli a byla jsem přesvědčená, že fakt spí, takže jsem to ještě zalomila taky. A vzbudila mě (a mužíčka v druhým pokoji taky) až děsná rána. Ach jo. No jo, Lupita nám z ní jako mimčo taky asi 2x spadla. Naštěstí bez následků. Míša teda řval jako tur, ale nenašli jsme mu žádnou bouli ani modřinu, tak nevím, do čeho se, chudák, praštil. Odpoledne to pak zase neustál u sedačky a padl na znak. Tak jsem právě naznala, že by se pro malošky měly dělat nějaký ochranný helmy. A hele, ony se fakt vyrábějí a prodávají. Být to za polovic, jdem do ní. Snad se ta rovnováha bude rychle lepšit.
Míša baští jak otesánek, jednu skleničku dá v pohodě na posezení a co kolem toho nadělá kraválu, než ji stačím ohřát. A taky začal být celej žhavej po Kidiboo sýrových tyčinkách. To byly (a občas ještě i jsou) i Lupitiny oblíbené. Akorát jsem se teda v testu iDnes dozvěděla, že to není až tak úplně to pravé ořechové. Ale čert ví, jestli se těm testům dá věřit, jestli to celý nefinancují firmy, jejichž výrobky se tam objevují na předních místech. No snad ne. Jinak frčíme na Tvaroháčkách a ty by měly být ok.
Právě si pochutnává na jednom kousku Lupitina pexesa. Nedochoval se.
*
Tuhle stoličku má místo chodítka. Je hrozně lehká, takže jakmile se do ní opře, stolička jede a nohy musí makat. Jak vidno, až tak moc nemakají a mladíček z toho příliš nadšením nehýří.
*
Když se do toho vloží Lupita, tak je to hned lepší. V pozadí děsně tajnej fialovej bunkr.
*
LUPITA
Během posledních dvou měsíců se začala snažit říkat "L" a "R" (na oblíbeném orlovi z Krtka), takže už to občas zní i zajímavě. Jediný slovo, který pořád nemůže vyslovit, i kdyby se pokrájela, je "pštros". A tak, jak to vyslovuje, to zase nedokážu já. To je prostě neimitovatelný. A pokaždé trošinku jiný :-D
A teď zrovna kašle a má teploty, takže jsme zavření doma a nevíme co by :-( Kašle vlastně i Michal a v noci se navzájem budí, takže pak spáváme na dvě půlky, každý s jedním děckem v pokoji.
A taky pokračuje období "já nechcu jít spinkat". Kam se poděla ta holčička, která si sama říkala, že už je unavená a chce jít do postýlky?! Že nespí přes den, tak s tím už jsem se jaksi smířila, ale že je po celým tom dlouhým dni večer nejvíc nabitá energií a rezolutně prohlašuje, že ona teda spát rozhodně nepůjde, tak to je celkem pruda. A to já teda rozhodně spát půjdu. A nejspíš teď hned. Dobrou!